CAMINO DE FINISTERRE              

12.10.2020

11. DEN

Santiago de Compostela - Negreira - 20KM

ani ráno mi nebylo o moc líp. neměla jsem náladu se s kýmkoli bavit...proplétat se městem, plným lidí. bez rozloučení jsem ale odejít nemohla. naposledy jsem se tedy rozloučila alespoň s Ondrou, Aničkou a Johannou. 

jakmile jsem byla zády k nim, i ke katedrále, rozplakala jsem se, avšak nezastavovala jsem. nechala jsem slzy stékat po tváři, ale na tempu jsem neubírala. šla jsem tak rychle, jak to jen šlo. místy jsem zase probíhala mezi dalšími poutníky. chtěla jsem běžet pryč ode všech, a zároveň běžet k někomu. 

i po těch dvaceti kilometrech jsem byla vyřízená. zapadla jsem do stejné albergue jako minulý rok. tam jsem pocítila velkou samotu. žádná známá tvář už mě tam nečekala. 

i přes můj low-budget jsem si dala většinu věcí do pračky. pak jsem kvůli španělské siestě dlouho nemohla dohledat nějaký otevřený obchod. následovala jsem však další poutníky, a tak jsem nakonec našla. večer jsem se zapovídala s další Němkou, Ellie. ta mě pozvala na véču a pivo. připadám si pokaždé hloupě, když mě někdo pozve. ale nakonec s vděčností přijímám a jsem za to moc ráda! příjemně tak zakončuji celý tento den.

12. DEN

Negreira - Olveiroa - 33KM

spánek opět nekvalitní. hluční pilgrimeři, ohňostroj a neúprosné křeče v nohách. ráno do sebe hážu ibalgin, navlékám se do pláštěnky a razím vstříc ponurému počasí. na tomto úseku (Santiago - Finisterra) bylo poutníků opravdu mnoho, proto jsem se příliš nezastavovala. 

zhruba po 13 kilometrech jsem se dala do řeči s velmi výřečným a pozitivně laděným Rafaelem z Francie. po osmi společně propovídaných osmi kilometrech jsem už pokračovala zase sama. vedro level 1000, jak ve skleníku. jen čůrky potu ze mě stékaly. ještě k tomu všemu bylo dost stoupání, ale ani to mě nezastavilo. 

vzhledem k tomu, že už jsem tudy minulý rok šla, připadalo mi vše tak povědomé. což je o to horší - čekáte, že cíl vaší cesty bude vždy za dalším rohem. omyl! ještě pár chvil toto utrpení pokračovalo a nakonec jsem i přes několik uroněných slz došla do prázdné public albergue, dala si sprchu a vyprala oblečení. u toho jsem se opět socializovala a poznala se s další poutnicí - Margot (FR).  zašly jsme si do blízké knajpy (aka baru) na pivo se blíže se seznámit. 

pak už jsem jen čekala na správce albergue, abychom mu mohla zaplatit za ubytování (6e), vzít si ten skvostný potah na postel a ulehnout do mého útulného spacáku. 

13. DEN

Olveiroa - Finisterre - cca 33KM

cestu jsem si už moc dobře pamatovala. co mě ale opět paralyzovalo a teď už doslovně, byla tma (překvapivě). stála jsem tedy před vstupem do tmavého lesa, odmítaje si nasadit čelovku a vyrazit. jen jsem čekala a modlila se, aby se vynořil nějaký poutník, s nímž bych mohla kráčet. po dvaceti minutách mě zachránil Španěl, ke kterému jsem se nenápadně přidala. 

těsně před rozedněním a úsekem 10ti kilometrů pouze lesem, jsem zakempila na kakao. pak jsem narazila na chlápka jménem Pier, pocházejícího z Kanady. z počátku mi jeho upovídanost imponovala, ale po čase to začalo být působit otravně, až příliš sebestředně. proto jsem se v městečku Cee od tohoto poutníka odpojila a kráčela zase sama. 

ke konci jsem se docela hnala. bohužel první střet s oceánem, který by člověka před příchodem do Finisterry přivítal, mne nečekal, protože bylo zataženo. nicméně jsem měla v záloze živé vzpomínky z roku loňského, a tak jsem jen vyměnila obraz přítomna za ten uložený v paměti. 

když jsem přicházela k místu, odkud jsme společně s Franziskou (z Německa) minulý rok společně utíkala do blankytně modrého oceánu, rozhodla jsem se tento rituál zopakovat, byť to nyní vypadalo snad ještě bláznivěji. ale stálo to zase za to. vypila jsem pivo, nahodila batoh a vydala se bosa k public albergue. tam naštěstí bylo místo, a tak jsem si klasicky dala sprchu, nakoupila, pojedla a vydala se pro Fisterránu (diplom o absolvování tohoto úseku) a k patníku s 0,000 kilometrů.

nahoře to bylo letos osamělejší. na pochmurné atmosféře přidávala i bílá mračna, zahalující slunce i pohled na širý oceán, který se při běžné viditelnosti rozprostírá člověku před očima. 


14. DEN

Finisterre (free day)

dneska bych si ještě pospala, ale pravidla albergue mi nařizovala opustit její prostory. je mlhavý, poměrně chladný ráno. posazuji se klasicky do kavárny, naproti autobusové zastávce, blízko přístavu. objednávám kakao, pokuřuji přitom cigaretu a píšu tyhle řádky.

posléze se chci nahlásit do další albergue, leč vpustit mne mohou až po desáté hodině. v mezičase tedy zaplouvám do supermarketu a brouzdám ulicemi. potkávám Margot a její kamarádku Dee, ze Severní Afriky. zapovídaly jsme se a vykouřily další cigaretu. sdílela se mi, že pracuje v LGBT komunitě a míří právě do albergue donativo někde poblíž Muxia (tzv. druhého konce světa), kde bude zastávat roli hospitiliérky. pozvala mě, abych tam na chvíli pobyla, tak uvidím...třeba se tam zastavím.

posléze jsem se ve stejný albergue dověděla, že můžu přijít až ve 12. tak tedy mířím opět do centra. potkávám Margot, zase. kotvíme tedy v baru - pivo, káva, cigarety. dopíjíme a i přes mou nevoli, míříme zase k majáku (od centra cca 2-3 km). mlha nás obklopuje. nejsou téměř vidět ani útesy, o které se tříští vlny oceánu. docházíme na vrcholek. pod námi bělavo-šedý opar. v pozadí hraje píseň Hallelujah. věřím, že tento pomyslný konec je zase další začátek něčeho nového. 

odpoledne mě Chris (poutník, kterého jsem spíše na cestě jen míjela) vytáhl na pláž, kde jsme byli téměř sami (není divu, v takovém počasí). i přesto, že bylo chladno a nápisy nám jasně přikazovali zůstat na pevnině, rozutíkali jsme se do studených vln. pokračovali jsme sdílením a dalšími pivy. cestou nazpět jsme se zastavili v proslulém hipster baru (World family), kde jsme potkali ostatní pilgrimery. můj budget mi opět dovoloval jen chmelový mok, avšak Chris mě nakonec donutil sdílet s ním menu. upřímně lepší jídla jsem na pouti nejedla (to asi proto, že to rozhodně nebyly španělské klasiky). 

ještě takové první dojmy z Chrise, který byl opravdu sdílný: na fotce výše můžete vidět, že je o poznání starší než já, za to ale v dobré kondici. putuje už od ledna, z Mnichova. pracoval jako projektový manažer v Číně, USA, Německu...po devíti letech dostal výpověď, a tak začal cestovat. byl také v armádě (což si člověk mohl vyvodit i z jeho jednání). za chvíli s poutí končí. čeká ho totiž školení v Německu a pak čtyřletá pracovní pozice v USA.

to zase Margot je úplně jiná bytost. v 19ti letech zjistila, že je bipolární, prošla si řadou nehezkých zkušeností...nehledě na své onemocnění procestovala již půlku světa. líbí se mi na ni, jak je svá, otevřená, nebojácná. stejně odvážné jsou její plány do budoucna. kupříkladu by chtěla vytvořit asociaci, sdružující mladistvé se stejným onemocněním, pomáhající se vypořádat s onemocněním skrze takové zkušenosti jako je právě camino - pouť - putování. také je ve fázi rozepsané knihy, kterou má moc dobře promyšlenou a já se jen těším, co tato mladá žena s obrovským srdcem a křehkou, leč jedinečnou duší, ve svém budoucím životě vytvoří. 


15. DEN

Finisterra - Muxia (by bus)

počasí je ještě horší než včera. proto se nenechám Chrisem příliš dlouho přemlouvat a v návaznosti na mé celonoční křeče v nohách, se rozhodnu místo pěší túry pro přemístění autobusem do poslední, cílové destinace. 

po příjezdu lezu na kopec s křížem, na který jsem se šplhala už minulý rok, ale až nyní stojím až na jeho vrcholku a nevěřícně kroutím hlavou, jak jsem si to jen loni mohla nechat ujít. ten výhled je neskutečný - město jako na dlani, obklopené oceánem. v hlavě mi proudí tolik myšlenek. kéž bych je všechny mohla zachytit, stejně tak detailně a poeticky jako mi zní v hlavě. 

kéž bych si mohla všechny ty částečky obrazů, jež nyní vidím, zaznamenat a pořádně popsat. mohu však jen spoléhat na mou paměť, která snad všechny ty krásy co nejautentičtěji zaznamená a uloží. možná ty obrazy nebudou tak ostré, dobře viditelné, ale...budou tam. 

co mne ale fascinuje asi nejvíc, je oceán - rozprostírající se kolem, rozpínající se až do jeho nekonečných lemů a vlny poklidné, ale i ty bouřlivé, tříštící se o útes. vidím v dáli malou, bílou loď. ach, jak ráda bych na ni stanula, plavící se svobodně po té nekonečně modré ploše, skýtající tolik tváří. 

odpoledne jsem trochu zápasila s bankomaty, které mě bohužel spíš o peníze okrádaly, než aby mi nějaké vydaly. naštěstí rodiče mne opět zachránili. trochu spruzená jsem si koupila to nejlevnější pivo a vylezla si opět na ten samý kopec, sledovat západ slunce. to stálo fakt za to. hned jsem se snažila zapomenout na veškeré peripetie a nejistoty budoucích dní a být spíš vděčná za daný, přítomný moment. 

po chvíli se přisedl Dimitrij z Ukrajiny. taky jistým způsobem punkáč, co se rozhodl dát si break od života a cestovat, dost low-cost - bez plánů, jen se stanem. když jsem se ho ptala, kde bude dneska spát, odvětil, že si ještě nějaký to místo musí najít. a zítra chce stopovat zpět na Finisterru. možná se přidám, kdo ví...

16. DEN

Muxia - Santiago (hitch-hike)

tento den byl hustej. pršelo od samého rána a nepřestávalo. bylo mi zle, bolel mě celej člověk, křeče v nohách. téměř celá noc strávená na toaletě. ráno jsem psala Dimitrijovi, ale ten neodpovídal. měli jsme mít sraz na jedný pláži, dva kilometry vzdálené. vyšla jsem tedy ven, počasí až apokalyptické. zakotvila jsem v baru, kde jsem si dala jen colu, protože mi bylo fakt zle, třásla jsem se.

vyšla jsem směrem k pláži. počasí se neustále zhoršovalo. po pár metrech jsem byla promoklá až na kost. došla jsem na místo určení, ale Dimistrij nikde. začala jsem propadat jistému zoufalství, protože jsem stále nevěděla, zda se vracet zpět na Finisterru nebo se vydávat jiným směrem. slzy splývaly s deštěm. 

rozhodla jsem se stopovat. dlouho nikdo nezastavoval. až jeden chlapík, se kterým jsem se jen horko těžko dorozumívala. vytušila jsem však, že jede směr Santiago. chtěla jsem hlavně nasednout a být na chvíli v teple, a tak jsem kývla a vyrazili jsme. vyhodil mě v nějaké malé vesničce. déšť neustával a já byla víc a víc promoklejší. šla jsem se ohřát do blízkého krámku, kde se mě paní prodavačce zželelo, a tak jsem ke svému skromnému nákupu dostala ještě zadarmo sušenky. 

šla jsem zpět pod stříšku jakési zastávky a pokoušela jsem stopovat dál. díky Bohu zastavilo auto. chlapík jménem Javi, mě hodil přímo do Santiaga (!) tak brzo jsem tu sice být nechtěla, ale co. zaplouvám do obchoďáku (teplo!) a obvolávám blízké ubytovny. 

17. DEN

Santiago de Compostela (free day)

spánek opět za moc nestál. chrápot zřejmě neuslyším až ulehnu zase do své postele v Olomouci. ráno jsem si snědla zbytky svého jídla a čekala na správce albergue, abych si mohla vyprat všechno mé promoklé oblečení. počasí pořád za moc nestojí. doufám, že mi prádlo stihne alespoň uschnout do odletu. 

pak se kolem mě začal motat nějaký Španěl, divnej týpek. neustále, i přesto, že mu muselo být jasný že mu nerozumím, pokračoval ve španělském monologu. šla jsem si zpátky lehnout. tu najednou přišel až k mé posteli s rukou v kalhotách a doprovázel to opět několika španělskými větami. no, nemusela jsem si dlouho domýšlet, oč jde. poslala jsem ho tedy anglicky rázně pryč a celá rozrušená přemýšlela o změně ubytovny. naštěstí jsem si posléze všimla, že si balí věci a odchází. prchla jsem tedy do blízké kavárny za rohem, vstřebat tuto nešťastnou epizodu.

místo kakaa si dávám kafe. líbí se mi, že ke každému drinku tu člověk dostane i nějaký malý snack (for free). lehce pozvednutá mířím zase do obchoďáku, abych se cítila trochu civilizovaně, i přes můj nepatřičný outfit - funkční triko, fotbalový trenýrky a žabky. hold jediný, co mám suchý a čistý. zjišťuji, že je stejně vše zavřené, a tak vyrážím do centra, kde si záhy povšimnu kostela a houfu lidí, mířící do něj. připojuji se k davu a účastním se španělské mše. děkuji Bohu za to, že mě sem zavedl. byť nerozumím ani slovo, průběh katolické mše je mi povědomý. a tak se alespoň na chvíli ztišuji a děkuji za vše.

osvěžena procházkou a pěkným duchovním zážitkem se vracím nazpět. cestou kupuji zubní pastu, velkou tak, že si budu muset do odletu čistit zuby asi tak 10x denně, abych ji spotřebovala. nevím, zda si pamatujete na Chrise, kterého jsem zmiňovala v článcích při putování na Finisterru, ale ten se dnes taky dost vybarvil. konkrétně jako slizký chlápek, kterému jde jen o jedno. jsem tedy nakonec ráda, že už jsem to jen já, sama!


18. DEN

last day (before flight)

spánek 3 hodiny. chrápání už snad ani nekomentuji. domnívala jsem se, že to jde z palandy nade mnou, a tak jsem rozhněvaně třásla celou dvojpostelí a dloubala nohama do matrace. hned na to jsem zjistila, že to je odvedle. ráno jsem se pak chlapíkovi nade mnou omlouvala. naštěstí to vzal s humorem a společně jsme se tomu zasmáli.

jinak oblečení stále mokré, a tak vyrážím ven (nehledě na počasí) opět v žabkách. kašlu na budget a jdu na snídani. na velký procházení to není. déšť neustává, a tak trávím valnou většinu dne jen v posteli. 

19. DEN

den odletu!

yaay! vyspala jsem se. konečně. valím na poslední kakao a croissant. vždycky před odletem jsem dost nervózní. kor teď, když mě čeká docela šílený 22 hodinový letový spojení. nechávám tu všechno, co jde a vyrážím směr letiště (!)

už doma (20.den)

cesta fakt crazy. dost jsem se těšila až nasednu ve 3 ráno na autobus z Vídně do Brna. než se tak stalo, musela jsem se prve proplést všemi těmi lidmi na letišti a dostat se z něj do centra Vídně. s pomocí Google maps jsem se pomalu začala vydávat pěšky směrem k autobusovému nádraží (cca 4km vzdáleného). 

musela jsem vypadat asi dost zmateně, protože mě oslovil chlapík s otázkou "are you lost?". načež jsem se přiznala, že možná....trochu? řekl mi, že není úplně nejlepší jít takhle někde sama, v noci. nabídl mi doprovod. času jsem měla stejně poměrně dost, a tak jsme sfoukli rychlo průvodce centrem Vídně a skočili na pivo. můj nový rakouský kamarád, Daniel, pochází z Německa, mluví spoustou jazyků, procestoval půlku světa a aktuálně ve Vídni studuje historii. 

až nastal čas rozluky, vysadil mě na autobus, který mě dopravil (téměř) až na místo určení. autobusové nádraží pod rouškou noci vypadalo docela pochybně a upřímně jsem vůbec netušila, odkud přesně pojedu. při tom čekání jsem se zapovídala s Američankou, čekající na své spojení do Budapeště. jakmile zpozorovala mou svatojakubskou mušli na batohu, sdělila mi, že také putovala, a tak jsme zabředli do hlubokého rozhovoru, kdy jsem naneštěstí úplně zapomněla na čas.

pořád jsem čekala na autobus, který se odněkud vynoří, leč...marně. poté, co mi to začalo být už opravdu divné jsem s hrůzou zjistili, že zastávka, z níž jsem měla nastupovat, byla za rohem, kde nešlo vidět a že mi autobus samozřejmě ujel! začala jsem docela plašit a bejt fakt naštvaná. naštěstí jsem měla kontakt na Daniela, který se nabídl, že počká se mnou na další spoj. donesl kávu, vodu, jídlo. neskutečný. a čekal se mnou až do 8 hodin! po náročných 25 hodinách konečně v Brně. úplně dead. teď už "jen" 3 další hodiny ve vlaku a budu doma, ve svém rodném Jeseníku.