DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO

15.10.2020

Proč nejedeš jinam? Už potřetí jo? A sama? To chceš spát venku? A nebojíš se? 

No. Otázek vyvstávalo mnoho. Nicméně ta jediná odpověď na otázku "proč zase", byla touha po tom zas žít na chvíli v minimalistický verzi sebe samotné, být na chvíli pryč od té mé všednodenní rutiny a znovu zakusit ten simple, lehkej stav svobody.

V roce 2017 to bylo Camino numero uno (z Porta do Santiaga // centrální cesta) - řekněme, že to byl takovej první pokus - letěla jsem poprvý, sama, s plánem (haha). Můj packing nebyl tak úplně ideální, jak jsem záhy zjistila, stejně tak všechna ta očekávání, která jsem před cestou měla. Anyway, i přesto, že jsem tehdy byla na cestě jen asi 14 dní, poznamenalo mne to natolik, že jsem o rok později letěla zas.

Pouť číslo 2 byla takovým milníkem mezi vejškou a nástupem do zaměstnání. Celý putování trvalo asi měsíc. Opět jsem měla jistá očekávání a dokonce zase i ten plán. Zhruba druhý den jsem zjistila, že tohle všechno musím zas odhodit a nechat se unášet samotnou cestou a vším tím, co mi přináší. Celý tento čas byl velmi intenzivní, zejména vztahy na něm, které se s přibývajícími kilometry prohlubovaly. Tentokrát jsem putovala severem Španělska z města Santander až na konec světa (Fisterra) = cca 700KM.

No a přišel rok 2019 a moje třetí - zase úplně odlišné - putování. Proč? Protože jsem prostě cítila, že mě to volá. Chtěla jsem vypadnout. Koupila jsem ty nejlevnější letenky (do Porta) a prostě vyrazila. Tentokrát bez plánu, sbalena tak jako ostřílený poutník už snad jen se vším potřebným a s minimem nějakých očekávání. Vlastně jo, měla jsem jen jediný plán - dojít skrz Santiago až na druhý konec světa (Muxia).