PŘED ODLETEM

14.10.2020

4. 9. 2019 

TĚSNĚ PŘED

Už dva dny jsem docela dost nervózní. Jídlo do sebe soukám na sílu a únavou každý den padám do postele snad s ještě větší hadrovostí než obvykle. Odlet se blíží. Vždycky, když si samu sebe představím zas trochu zmatenou v letištní hale, tak nejsem o moc klidnější. Vždyť o nic nejde, říkám si. Už to přeci musíš všechno znát. Asi jsem se příliš zakuklila do všech těch jistot a komfortu, s nimiž každý den vstupuji do nového dne.

Ale právě proto budu zanedlouho stát v tý přelidněný hale a čekat na letadlo, který mě alespoň na chvíli přenese na cestu, kde všechno tohle půjde stranou a já si zas budu moct uvědomit to, na čem opravdu záleží.

DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO

V DEN ODLETU

Tuhle část nikdy nemusím. Spousta lidí všude, čekání....ach to čekání! Mám pocit, že za tu dobu vždycky o něco viditelně zestárnu. Není to přímák, čili den je tím ještě delší, protože přestup mám v Miláně, kde bloumám celých 5 hodin. Jak tomu tak bývá, samotné Camino začíná už předtím, než poprvé fyzicky vykročíte směrem k Santiagu. 

Když jsme všichni čekali na letadlo do Porta, uslyšela jsem češtinu, chvíli jsem nevěděla odkud jde, tak jsem si (fakt dost) nenápadně prohlížela všechny kolem.

 Po chvíli jsem se zaměřila na sportovně oděnější tři jedince s plátěnkami. Říkám si -   jo, to budou Češi a určitě i poutníci.

Říkám si - jo, to budou Češi a určitě i poutníci.

Zanedlouho mě oslovil klučina, jeden ze tří postávajících, že jestli prý nejsem kamarádka od Aničky. A pak mi to celý sepnulo. Vždyť Anička - má kamarádka ze školy - mi nedávno zmiňovala, že bude taky putovat, v podobnou dobu, se svými rodinnými příslušníky. 

And here we are. Ještě ten den jsme se všichni "náhodou" sešli v té samé ubytovně!