CAMINO PORTUGUES                         

13.10.2020

PORTO - SANTIAGO DE COMPOSTELA

DEN PO DNI (deníkové zápisy) 

1. DEN

(Porto/Matosinhos - Póvoa de Varzim - 26km)

aktuálně asi 15.00. sedím na pláži. slunce hřeje. jeho sílu však mírní silný vítr. ráno jsme vyrazili asi v 6. celá noc byla docela crazy. jakoby, člověk čeká, že první noc v novým prostředí, ještě s x dalšími cizími lidmi nebude právě ideální, ale kvalitní spánek mi byl tedy dost vzdálen díky pánovi z vedlejší palandy, který celou noc neskutečně kašlal a mluvil nahlas ze spaní. ještě si teda tohle vynásobte dvojitým chrápotem, vycházejícím zase z jiných míst pokoje a dostanete probděnou noc, po které jste zaručeně motivováni na první den chůze.

anyway. poprvý jsem takhle vycházela s někým. vždycky jsem měla potřebu jít sama, tvrdohlavě vstříc úmornému parnu - proto jsem taky vždy hned po prvním dni byla už dost zničená a frustrovaná. dneska je to jiný - teda ne natolik, aby mě třeba nebolely nohy - ale díky rodině, se kterou kráčím, mi to přijde všechno takový easy. bezstarostný.

v Póvoa de Varzim narážíme na albergue donativo (dobrej začátek) a dokonce s volnými místy pro celou naši českou partu. ta je národnostně obohacena o další dvě Češky, jak záhy zjišťujeme. říkám si, že jsem si asi letos nevybrala nejlíp, když jsem chtěla klid, protože tohle je snad ta nejprofláklejší trasa - letos četně s českou národností v popředí.

nu což. dneska jsem vděčná za to, že mám kde spát, že mám kolem sebe dobrou společnost, líbí se mi dokonce jak krásně a zároveň hrozně nenamalovaná vypadám i s těmi kruhy pod očima a lehce připáleným obličejem. Můžu si nosit svoje fotbalové trenýrky all the time and nobody cares.

první den příjemně završuje homemade večeře v režii mé náhradní české rodinky (špagety se smetanovou omáčkou, žampiony a neodmyslitelně víno - ale jinak se na caminu fakt dost strádá). Jedna sklenka vystřídala druhou, což bylo tak akorát pro malé rozjaření, později vystřídané nastupujícím útlumem.

2. DEN

Póvoa de Varzim - Marinhas (26km) - Castelo do Neiva (+8km)

tak. sedím na trávníku soukromý albergue, kde spí 3 z nás - my s Ondrou chytli poslední místa v public albergue (6e). plánovali jsme si původně 26KM do Marinhas, kde jsme se - byť vyčerpáni chozením po sluníčku - rozhodli pokračovat. jen vůlí jsem se přiměla k opětovné chůzi, neb jsem celej den tak trochu bojovala s bolestí celých nohou, zad, vznikajícími (nebo již vzniklými) puchýři, určitou motivací vůbec jít dál, neúprosně působícím sluníčkem a vedrem.

i přesto, že jsem chvílemi byla v jisté nepohodě (zejména kvůli povrchním potřebám, které nebyly naplněny nebo naplněny byly, ale pozdě), snažila jsem se jít trochu naproti uvědomění si toho, co mám, té krásy, rozprostírající se kolem a vděčnosti za rodinku, s níž kráčím - až se mi někdy zasteskne po té moji - kor když vidím, jak kompatibilní pospolu jsou. je skvělý, jak se s nimi přibližuji i víc Bohu. je příjemné a povznášející ráno vycházet s modlitbou a později odpoledne pak zase poslouchat jejich sehrané popěvky.

no, den to byl náročnej, proto jsme dali klasickou rutinu po sprše - my v public albergue a zbytek v tý soukromý. po vyprání našich propocených svršků, jsem se vydali vstříc obchůdku, asi deset minut vzdáleného - nakoupit jednak potraviny na večeři, ale taky na zítřejší den. co jsem si snad nikdy neupřela, bylo zakoupení jednoho chlazenýho, děsně přeslazenýho drinku, který fakt po tom celým dni a v tom vedru bodlo.

vrátím se zas k tomu, že sedím na trávníku a pomalu vyčkávám, co bude na večeři dnes. jdu to omrknout do kuchyně a vypadá to na lečo s bagetou (yaay). a aby to bylo ještě víc vytuněný, Oli z Ruska (už 4 roky žijící v Německu), kterou jsme přizvali ke stolu, nás pohostila ještě dvěmi vaničkami tuňáka.  stereotyp v podobě vína jsme vyměnili za pár plechovek piva. :-)

po vynikající večeři za vlahého večera, jsme dali odpočinout našim tělům, dopili zbytek piv a pomalu se začali ubírat do našich postelí. zítra nás čeká "jen" 22KM do destinace, jejíž jméno si nepamatuji - s rezervací - čili nemusíme hnát. díky Bohu.


3. DEN

Castelo do Neiva - Corecço (22KM)  

soukromá albergue Casa do Sărdao Hostel - 12e

6:05

původně mi měl zazvonit budík až o půl sedmý, ale nevzbuďte se, když vám druzí svítí čelovkou přímo do obličeje. dneska se mi spalo fakt špičkově, jak v bavlnce. buď jsem byla tak znavená a nebo si začínám na spacák konečně zvykat. šíleně mě bolí hlava, a tak házím kombo brufenu a magneska, pak mířím do koupelny, opláchnout obličej, následně se balím a vyrážím.

stejně mám nejradši ty chvíle, kdy už je většina poutníků na cestě, obyvatelé vesnice mají ještě noc a celý den se tak nějak teprve probouzí. třeba jako teď - sedím před ubytovnou, popíjím přeslazenou čokoládu z automatu a pokuřuju balený cigáro.

nejhorší je, když člověk ví, že ho nečeká příliš kilometrů. to si pak myslí, že cílová rovinka bude za rohem. stále kráčím s českou rodinkou, která si chtěla udělat malý break na portugalské mši. přiznám se, trochu jsem se zdráhala, neb mám ráda kráčet v kuse - samozřejmě s malými přestávkami, ale tak nějak celistvě, bez nějakého dlouhého zastavování.

představa mše, které stejně nebudu rozumět mne tedy příliš nenaplňovala. pokud člověk chodí od malička do katolického kostela, tak zvládne pochytit alespoň průběh celé mše.

byla jsem fakt nalomená to vzdát a drze se ze mše vypařit a buď pokračovat nebo si jen lehnout někde pod strom. přišla však část, kdy si navzájem třeseme rukama a to mě nějak zlomilo. postarší paní nám - neznámým, myslím, že nepříliš vábně vypadajícím cizincům, dala každému pusu na tvář. Tento moment mne tak nějak zase uzemnil a  s vděčností jsem si odseděla zbytek mše a s větší lehkostí pak vycházela z kostela.

tím, že jsme měli rezervaci, vůbec jsme nespěchali. vnitřně mne to malinko stresovalo, i když jsem věděla, že dnes budu mít kde spát, nicméně ten pohled na všechny ty poutníky, kteří se vyloženě prohnali mnohdy kolem nás, byl poměrně děsivý, ale zato jsem si řekla, že i kdybych náhodou fakt někdy nevěděla, kde ten den skončím, takhle se hnát nechci.

a tak jsme si tedy v klidu vypili naši kávu (já kakao), něco málo pojedli a vyrazili zase o kus dál. další zastávku jsme kvůli nákupu potravin udělali v nedalekém městě, protože je klasicky neděle a v místě noclehu pravděpodobně nic otevřeného nebude.

sluníčko neúprosně pálilo, nedalo se moc nikam schovat. věděli jsme, že už to máme za pár, ale teda...jako bychom šli věčnost. i přesto všechno mne však zatím těší, že neoplývám tolika puchýři jako na minulých poutích!




Později téhož dne

konečně jsme v překrásné albergue. tak nějak zapadající do celkového rázu malebného venkova. z čeho mám fakt radost jsou velký postele s peřinami (zažívám takový poutnický Vánoce). postupně si procházím všechny místnosti a zákoutí celé albergue. s tím výhledem, terasou, malým barem a bazénem si připadám spíše jak na dovolené. hned na to si ale říkám, že po tom celém dni si tento chvilkový záchvěv poutnického luxusu zasloužím.

krom klasické prací a koupací rutiny teď sedím na zápraží s deníkem a tužkou v ruce, ve snaze zreflektovat celý den a možná i jakési aktuální pocity.  v hlavě mám ale zvláštně prázdno - tedy spíše tak příjemně uklizeno/vymeteno. přesně tohle mi pak někdy chybí v tom všednodenním běhu. tady totiž nad zbytečnostmi horečnatě nepřemýšlím, ani nerozvíjím nějaké potenciální, až paranoidní představy. když už nějaké myšlenky mám, vztahují se zejména k jídlu, sprše, spánku a dalším basic věcem.

17:47

s Ondrou jsme dodělali večeři - volíme jednoduchý, leč vděčný pokrm, a to kuskus se zeleninou a tuňákem. vše jsme zbytku výpravy donesli do otevřené společenské místnosti, kde jsme pojedli, přičemž z našeho kuchařského snažení dokonce zbylo i na další poutníky.

jak tak sedím, přemítám nad mou letošní výbavou. těžce oplakávám tekuté stříbro, které jsem kvůli letištní kontrole nechala doma. tušila jsem, že by bylo využito - mám letos místo puchýřů jiný problém, a to sedřenou zadní část chodidel (asi za to můžou boty). nicméně stále obvazuji a používám vše, co se dá nalézt v mé letošní skromné lékárničce.

co ale přebývá je oblečení, kdy mi zatím stačí pouze polovina toho, co jsem si nabalila.

často se mě lidé ptají, co děláme pak tu půlku dne, když dojdeme do cíle. tak prve se zaregistrujeme (ať už se jedná o jakoukoli ubytovnu) - tzn. vysolíme naše kredenciály s občankami a případným poplatkem za ubytování.

pak se ubytujem - já osobně vždy nejdřív skáču do sprchy, pokud není narváno. hned poté, i když se mi děsně nechce - si jdu oprat špinavý prádlo a pověsit jej. a ještě než odpadnu do "pocestního" kómatu často beru deník, tužku a hledám nějaký klidný, zajímavý místo, kde se tiše oddávám reflektování a přemítání. 

pak to většinou záleží na situaci, prostředí, náladě a místě, kde jsme ubytování. většinou jdeme do obchodu a nakoupíme si jídlo na další den a večeři (kterou pak chystáme a jíme všichni společně). čas mezi tím je každým asi tráven různě - spánkem, interagováním s ostatními poutníky, procházkami, popíjením pivka a zíráním na něco, co se rozprostírá před vámi, pak to může být kytara, víno a zpěv, různé hry a mnoho dalšího. jak se každý cítí.


4. DEN

Corecço (25KM) - A Guarda - ŠPANĚLSKO) 

budík na šestou. spánek asi tak kvalitní jako ty peřiny, v nichž jsme spali. letos teda skoro žádný puchýře zato ta sedřenina pořád sakra bolí. proto taky prvních 10 kilometrů bylo docela utrpení, než si člověk na tu bolest zas zvyknul. naštěstí byla mlha a poměrně chladno - počasí ideální pro chůzi. 

od bolesti mne rozptyloval hlas Pavla Rímského, popisující život Krejčíře v JARu, který mapuje Jaroslav Kmenta. zanedlouho jsme zapadli na snídani do kavárny. klasicky jsem volím oblíbené kakao a sladká varianta snídaně střídá slaná (abych trochu narušila stereotyp). 

další etapa byla moc pěkná - vedoucí podél moře. mlha se začala protrhávat a sluneční paprsky prosvítat skrze ni. mířili jsme do města Caminha, odkud jsme vzali boat taxi za pět éček, již ke španělským hranicím. normálně bychom jeli trajektem, ale ten prý v pondělí nejezdí, a tak jsme museli v pěti postupně nasedat do loďky, která nás převezla na druhou stranu. pak už nás čekala jen trocha kopců a byli jsme u svého cíle. jinak už asi vím, jak se na takový cestě cítí Němci! za celá dvě předešlá Camina jsem nepotkala tolik Čechů, co na tom stávajícím. 

5. DEN

A Guarda - Baiona - 32KM

7.00

vyrážím ještě za tmy. sama, bez rodiny. včera jsem si totiž prodělala jakousi osobní krizi, možná ztrátu motivace. na chvíli mi připadalo, že stagnuju, že vlastně nevím, kam jdu a jak to bude. možná mě vyděsila ta nevědomost mého dalšího směřování.

možná mám jen pocit, že se musím zase víc osamostatnit a neviset tolik na druhých. něco si dokázat. proto jsem vyrazila sama.

prve to byla trochu bojovka. přiznám se, že nejsem moc velkej kámoš s tmou, takže i když jsem měla čelovku, nebylo prvních 10 km v kompletní tmě úplně příjemných.

musím přiznat, že to mělo ale i svou kouzelnou stránku - výhledy na tu dechberoucí hvězdnou oblohu a oceán se světélkujícími loďkami na jedné straně a obrovské kopce na straně druhé.


11.00

sedím na obřím balvanu, s výhledem na oceán, který se rozprostírá přímo přede mnou. nemusím ani spěchat, ubytování zajištěno. do cíle by mi mělo zbývat už něco málo přes osm kilometrů, tak se mohu zase oddávat reflektujícím myšlenkám.

cítím se tak nějak...jinak. včera na mě visela tíha všech  myšlenek a dnes si připadám zase o něco lehčí.

mám za to, že nejen tady, ale i tak obecně v životě, potřebuji vždy, byť jen domnělý cíl, k němuž bych směřovala...jasně, mít na vědomí, že se může změnit, ale prostě mít tam někde v dáli něco, co se tyčí nad vší tou mlhou.

zanedlouho mě čekal strmější výstup, přičemž pohled z něj stál fakt za to. ta neskutečně velká, modrá, ve slunci se třpytící vodní plocha vypadala z vršku kopce fakt úžasně. za pár chvil jsem dokonce i z dáli spatřila náš dnešní cíl, a to města Baiona - to by za projití fakt stálo - akorát - kdo na to má po celým dni chůze sílu.

dneska uleháme v soukromý albergue Estela de Mar (15e). po příchodu jsem si užila dlouhou sprchu, pak krátkou procházku k vlnám a pak zas šup do obchodu, dobít baterky. letos jsem si jen tak mimochodem poprvý nekupovala zpáteční letenky, říkala jsem, že budu trochu pankáč. tatím to odevzdávám nahoru, protože ty letový možnosti jsou docela crazy.

aktuálně vypínám poslední zbytky sil na psaní deníku, dopomáhaje si tabulkou čokolády, která ubývá s každým dalším napsaným slovem. a teď už jen zachumlání se do peřin (ano, peřin!).


6. DEN

Baiona - Vigo - 27KM

6.20

ještě když se vrátím ke včerejšku. řešili jsme, co dál - kam kdo půjde. já se nakonec rozhodla jít do centra Viga. čili už v předvečer dnešního dne jsme se (ne)oficiálně rozloučili.

vstávání je jinak čím dál horší. musím se vždy silou vůle vykopat za tmy ze spacáku, pomocí čelovky se sbalit a vyrazit. zvláštní to pocit, vyrážet zase sama a již s vědomím, že na mě v "cíli" nebude nikdo čekat. myšlenky jsem zaháněla hledáním žlutých šipek. letos poprvé používám appku Buen Camino, díky které se ztrácím o trochu méně.

8.00

stezku odvahy jsem přežila a teď hledám spot, kde si dám svý oblíbený kakao (cola-cao). za sebou mám zhruba 9 kilometrů, potřebuju čůrat a je mi docela chladno. nicméně začínají mě zahřívat první dopadající slunečné paprsky.

někdy odpoledne

vydrápala jsem se do děsnýho krpálu. výhled z něj ale stojí za to! co jsem ze španělského textu vyčetla, kopec by se mohl jmenovat Piñeros do Mundo, ale nezaručuju. dále vidím povzbuzující ceduli - do Santiaga zbývá už jen 115 kilometrů. teď mě však omluvte, jdu využít toho skvostného přírodního WC s božským výhledem.


co dál oceňuji jsou četné lesy, jimiž procházím. v jednom takovým pohádkovým jsem se až zalekla jakéhosi šramotu, pocházející neznámo odkud. naštěstí jsem po chvíli zjistila, že to byl jen párek hlučných, vypasovaných veverek.

nejhorších bylo asi posledních 7 kilometrů před Vigem - to se stává často, že už vám zbývá jen pár kilásků a už jste v podstatě v určené destinaci, ale centrum často bývá dál, než se člověku může zdát. potěšující však byla zpráva, že zbytek české výpravy nakonec zakotví v tomtéž ubytování (Albergue Pepe, 15e).

občas ty albergue jsou dost zvláštní. tuhle jsem skoro ani nenašla. když se mi to tedy konečně podařilo, vypadalo to při vlezu do ní jako v restauraci ze 70. let, kde už roky nikdo nebyl. pán byl však milý, a tak jsem si říkala, že počkám na zbytek party.

18:58

albergue byla i ke svému štědrému poplatku nevybavená, a tak nás čekal klasický shopping a pak chtě nechtě hledání nějaké restaurace. 

jednou za čas si dát nějaký normální jídlo není vůbec špatný. jíst ovoce a sušenky celý den mi už po nějaký době totiž leze krkem. kor když v obchodech mají takovou specialitku, že vše prodávají v balení po deseti třeba a to se....(ne)vyplatí!

7. + 8. DEN

Vigo - Pontevedra - 36KM

deník beru do ruky až teď, na konci dne. takže retrospektivně. Ondra ráno vyrazil přede mnou, já hned těsně za ním. tma mi nevadila do doby posledních světélkujících lamp. pak na mě opět čekala stezka odvahy.  tou první jsem prošla bez nějakého většího traumatu. ta druhá byla pozitivní už o poznání méně. čelovka, ani pozitivní hudba v uších mne neuchránila od mé bujné fantazijní představivosti. co však ale předčilo veškerá má očekávání, byl nálet jakéhosi netopýra či zástupce ptactva, přičemž jsem se začala vehementně ohánět, utíkat a vydávat poměrně hlasité výkřiky. 

zachránila mne až naoranžovělá barva lemující kopce, značící brzký východ slunce a samozřejmě mé oblíbené světélkující lampy! o 16 kilometrů později v Redondele se opětovně potkávám s Ondrou. od tý doby jsme snad ani na chvíli nebyli sami, ale s dalšími houfy poutníků. vzhledem k tomu, že to bylo tak otravný, začali jsme těmito davy probíhat, jakkoli to mohlo vypadat bláznivě. adrenalin držel docela dlouho, ale posledních 7 kilometrů bylo opět velmi útrpných. myslela jsem, že mi ty nohy snad už upadnou.

při příchody do Pontevedry jsem zažívala menší deja vu, protože už jsem jí při svém prvním Caminu procházela. zvláštní, jak jedno místo může působit cize/odlišně, a zároveň tak povědomě. co ale stejný zůstává je orosená a vždy vítaná cerveza con limon. 

Pontevedra - Caldes de Reis - 21KM

negativa: slzy. horko. zapomenutý mobil. nic moc albergue. 

pozitiva (pozitivum): litr Cinzana na dobrou noc.

9. DEN

Caldes de Reis - O Faramello - 30KM

budíček dnes bolel víc než normálně. byť mi není 2x nejlíp, balím se, obvazuju chodidla a vyrážím ještě za tmy, bez Ondry. přede mnou vidím mladíka, kterého už jsem na cestě potkala. držím se ho, protože....je tma. dle vlajek na jeho batohu, typuju, že je ze Severní Koreji. a taky, že jo. záhy zjišťuju, že pochází z hlavního města, Soul. 

má můj obdiv. jde bez čelovky. tak jsem tedy následovala jeho rozhodnutí a obrys jeho postavy. po nějaké chvíli byla snad i na něj příliš velká tma, a tak vytáhl svůj telefon a zapnul svítilnu. přiblížila jsem se se slovy "hope you don't mind I'll share the light with you." dali jsme se do řeči, vyměnili si klasicky několik základních informací o sobě. aby byla legrace, on zkusil říct několik slov v češtině a já v korejštině. co mě teprve pobavilo, bylo jeho jméno - "Ha".

po pár hodinách jsme došli do prvního baru, kde jsme s rozloučili. dál už jsem pokračovala zase s Ondrou, který mě dohnal. zastávek jsme dnes měli víc - prve v San Migueli a pak v Padrónu. na další kilometry mi dělala společnost Johanna z Německa (Berlín), hrající už 16 let na housle, studující na berlínské konzervatoři. bohužel v Padrónu jsme se musely rozloučit, ale vyměnily jsme si alespoň telefonní čísla s tím, že se třeba v cílové rovince ještě potkáme.

my s Ondrou jsme pokračovali dál. v O Faramellu jsme si to zamířili prve do public albergue, ale tam byla kapacita již naplněna. vedro je dnes fakt neúprosný - cítím se jak prasátko na rožni. ale vědomí, že zítra už budem v Santiagu mi to celý dnešní chození zpříjemňovalo. nakonec jsme popošli pár set metrů nazpět, ubytovat se v o poznání dražší albergue (14e).

10. DEN

O Faramello - Santiago de Compostela - 14KM

opět chytám tužku do ruky až na konci tohoto dne. bylo to pěkné, a zároveň zvláštní, vcházet už potřetí do Santiaga. pokaždé to vnímám odlišně. po příchodu do centra následovalo klasické pivo. pak jsme byla tak unavená, že jsem vytuhla v albergue (seminario mayor).

po probuzení jsem nebyla ve svý kůži, ani po psychické, ani po fyzické stránce. zlepšil to až večerní rozhovor s Johannou, ubytovanou jen o pár pokojů ode mě. poté jsme ještě chvíli zírala do stropu, s písní od Ebena (Není to tak horký) a dalšími písněmi od Plíhala...a tak vznikla skladba "Oči na stropě".