It's a bit hilarious. you have this different working routine, meaning you dun have much from social life, no gigs and try to meet someone late in the eve. I mean they might want but all I want is to hit the bed (or wall)

my routine is basically upside down. so I'm putting make up on in the morning and pretending i'm going out for some rave party at 9am. well I might look I'm coming from one.

drinking tequila soon as I find time reasonable for it. obviously only 4 shots (being responsible) so I feel a bit more relaxed.

time's up, bottom's up - let's wash my soul (dishes)

who knows me, i'm pretty much extremist when it comes to my moods.

I love this one.

i'm still not alright if ur wondering.

well no energy for tears and other bs so only jokes and sarcasm left. enjoy

there's only one person in the entire universe who gets me. like you don't have to say a word and eye contact says it all. sadly not my gf. I mean don' get me wrong. I'd punch her sometimes. like when you're crying and you need some love and instead of hug you get kicked or attacked with words 'don't even think of crying, you're doing so well'. but except that (and other millions of things) she's lovely. and she helped me to deal with tons of shit life was throwing at me.

also I've already decided to go for my 4th camino.

again. not a bloody vacation.


'Enjoy Tali, I wish I could just drop everything and go for a vacation' - people telling me

well I wish you would have the guts for such a decision.

I guess you picture me, lying on the beach, sipping drinks and having a great life, huh?

well I'll happily give you my plate with all the shit and freakin anxiety, so you can go too.

you know I wish I could just plan this trip because I want to go. but it always comes to the point I NEED to. you may struggle with my decision. you may not understand. but I have nothing to loose. I already worned myself out. and I need to do something about my life. i'm not saying I'll return as a new person positive af - doesn't work like that. I just need to have time for myself without any distraction. that's all. what's gonna come, come. yet no bloody idea.

okay. lighter mode again.

to be able to afford at least flight tickets I'm selling loads of stuff. thank goodness i'm not attached to material things - I mean yeah its sad to sell something you like, but my wellbeing is priority. not be surrounded by things.

facebook market place is a bit strange place I must admit. feel like proper seller, handling prices and texting with loads of weird people. like yesterday late in the night I was waiting for this stranger. giving him what he came for. taking cash. drug dealer vibes I'm telling ya.

ok. finishing coffee. soon will be tequila time again. getting ready for some cardio in the kitchen. take care folks. go, live ur life. ffs


so here I am again. after such a while, trying to put everything I'm going through together. It's hard to describe it to each of you, so this might be the best way how to do so.

voy al limite. on edge. I had enough. running out of energy, out of time. could be possible headlines. some of you see me struggle most of the time. well I didn't ask for it. life is happening and most of it I simply can't control really. but what you don't see it's me, fighting every single day. doing my best. having regular breakdowns, panick attacks and annoying anxiety, this pressure sitting on my shoulders each minute of the day.

I literally can't breath. I'm sick. feel like I'm falling apart. telling me I have to suck it up or be more positive - ain't help. I rationally know things and I am pretty much aware I'm a mess and struggling already. thanks for ur reminder tho. juggling tons of things. spinning thoughts. physical discomfort. It's a hell. I can't be even bothered to respond ur question how i'm doing because not much has changed, really.

past like 2-3 months I haven't stopped. been working all the time, trying to figure my living situation out, working on my music, my art. ren out of financial resources. delt with some proper psycho toxic shit, because sometime people choose to be evil. that's disappointing especially when ur trying to look for good in people. well, surprise, sometimes there's none.

I'm like give me a fucking break for fuck sake. I need to breath at least for a minute. sadly, doesn't work like that. so I'm trying each day, take as it is. for example yesterday I woke up for the first time without feeling anxious, felt like better days are coming. been able to enjoy the sun, small little moments. blossom trees. breathing in, breathing out.

It never last too long.

here I am again today, crying from the very morning. eyes so tired. the whole body is telling me - Tali, you can't live like this anymore. I'm hurting. well buddy, I know. but right now I can't do anything about it. wish I could. but soon, I'm working on it.

I know I am not basically giving you much details - cause of a certain people I been dealing with - too personal - but simply it's beyond I've ever experienced. never been even this anxious and dealing with so much mental shit, really.

I do not regret going through any of it, because I'm building this most important relationship with myself and these days when's literally nobody around I feel like I'm my own home, safe harbour I can come back to. I think I would never write this, If I didn't go through all of it. I'd never found myself. yet still I don't love myself all the time obviously. I'm not like "yo Tali, ur on fire, love ur body, ur hair and face everyday". Dunno anyone who's like this all the time. but at this very core I really do love myself I really do have faith. It's just not all rainbow and unicorns and some days ur just experience only this proper english shitty weather.

I been called by this pilgrimage I've done 3 times already for while now. so I know I need to go. just for the record. not a vacation. pilgrimage. just to be clear. it's like a mental retreat basically. precious moments and views but hard work too. would drop everything immediately, sell my stuff and disappear for some time, trust me on that. but first I'm gonna try to go for a few weeks at least and put my life on track when I'm back again. get some me time. so I can recharge. breath and just switch off, literally.

for now, only a plan. keeping me alive every single day. but I know I have to do it. otherwise I won't ever get out of this vicious circle, really. to continue damaging my body, my soul. I can't do it to myself.

I really wanna be fine. no I dun have any plans for the future, except my dreams wanting to do what I love, I am passionate about. for now I want to be able to breath. enjoy the sun. feel some energy. less stressed. I think that's pretty much it.

Who knows what's the point of us living here anyway. I mean, really. please stop implying what you think it's the best for other people. we all are different and have our own coping mechanisms, path, role, background, whatever. let me be, let me breath and have some understanding.

that's enough I think from today's sharing. will keep you updated and maybes will translate to czech so my family can understand my life a bit better. X

with Love



It's been a while since I had this urge to filter what's inside on a paper. Well I suppose it's just too much for that little space in there. Also I wanna share so many things and thoughts, but sometimes, when it comes to telling that stuff to someone, somehow I can't.

You know, I've been struggling for years. I'm not even sure if my parents know, like everything... It feels like they don't. It always felt like an excuse for them, when I started to talk about mental health. Maybe it's a generation thing, dunno.

I think I am more mature about stuff in life, I mean I know we're different so they might not get me in a way I need, but I know they have always loved me and done the best. But it doesn't mean it doesn't hurt sometimes...being misunderstood.

You know people keep telling me who I am, who I should be. "Be positive, you've got this, ur strong, this and that...."and yeah I know all of that, but does it mean I am not allowed to have lower days? Am I not allowed to cry and complain a bit?" In all the darkness, spinning thoughts and tears, it's still me. Even then I still have faith. I still feel strong. Nothing has changed. Like everybody else I need a break from time to time. From being hyped all the time, from people around.

Why am I writing all of this...even though I say I don't care about what other people think, it doesn't mean I am not hurt by their opinions from time to time. We all have so many layers and only the closest can tell what I really feel, who I really am. So I am trying to get over this, being upset about it, cause It creates a bitter layer and that's really not necessary.

I am trying everything I can to keep going, every single day. These days it's harder, because it reminds me of when I was really miserable and didn't know what's going on. But there's a huge difference between this Natalie and Natalie a few years ago. I know myself better now, I know my worth and I accept me for who I am, including my flaws and issues I am struggling with. Of course It doesn't mean I'm living the dream life and jumping with unicorns over the rainbow fences. It means I am further, actually I am the furthest I've ever been.

Meaning - There are days I hate being in my own body. I could even starve all day and it wouldn't make a difference. So yes, food is still an issue, but you know what - I EAT. I plan and cook meals. I even eat with other people. eat outside. Trying new things. Of course I don't feel comfortable every single time, BUT I am trying, cause you have to if u wanna break some vicious circle. Once when I had therapy, I was asked - can you imagine yourself one day without having an eating disorder, anxiety, etcetera, etcetera...? I was speechless. I couldn't find the answer.

But the answer was (after a few weeks) coming to realization I don't wanna be seen as Natalie and her issues, but Natalie - strong willed, independent, fearless, brave women. Someone who might still have some issues to deal with, but she's doing her best to be the best version of herself (oh yeah, cheesy phrase, but it's true). She's definitely imperfect, but that makes her unique, such as everyone else. We all have something precious, uniqueness inside of us. Sometimes it's just hard to see, especially when we feel like we're fading away.

You know, after I've decided to walk from the person I loved everything has changed. It's been insane, bloody rollercoaster. I feel like sometimes it still is. I thought I was over it but sometimes it's still a struggle. I blamed myself for hurting someone I've promised I won't ever hurt. But I still feel I've made the right decision, for both of us. It was a dreadful time, but I hope we can move on soon and forgive, let go with no hard feelings carried with ourselves. I am more aware of who I am, what I really need from others, and what I need in specific situations than ever before. and I think it's a necessary process to go through If one day I might be an adequate partner to someone else again.

Dunno what's the conclusion of all of this. I might not be in the best place ever, I have no clue where I'm going, what's gonna happen tomorrow or next year, but I'm trying to get the best out of every single day, even though it's a pure struggle. I can appreciate small things even more, because they're so precious. Like today when I woke up with the sunrise. I was enjoying every step on my way to work, and admired the colourful sky with its blue parts mixed with big deep, dramatic clouds. Especially one part of the street that looked like fall heaven, shining leaves and tops of the houses. Golden hour. Wish this walk would last forever.

and especially in those breathtaking moments you realize it's worth living. Even struggle and survive sometimes. So keep going (telling myself). Better days always come. Sooner or later.


na svatojakubské pouti nejsem. často na ni však myslívám. v těchto dnech se také konečně pročítám Mágovým deníkem. neputuji fyzicky s batohem na zádech, nestávám časně ráno a přesně vím, kam večer budu zas ulehat.

nicméně když si odmyslím žluté šipky, ukazující na směr, kudy by se měl poutník ubírat, tak se vlastně můj život jedné takové pouti vlastně podobá. nikdy jsem na svých cestách neoplývala přílišnými finančními prostředky. většinou jen pár věcí v batohu, s nejasným nebo vůbec žádným plánem. prostě jsem šla a nechala se unášet. a tyto dny, možná poslední týdny dělám vlastně to samé. nechávám plynout, protože každý den přináší něco naprosto nečekaného. cítím, že se toho mnoho děje, avšak trpělivě vyčkávám, jak se ono veškeré dění vykreslí. je to vlastně takové dobrodružství o vůli vytrvat a věřit. potkávám také další poutníky na své cestě. mnoho z nich jen projde se zprávou mající zanechat. někteří z nich však setrvávají a mlčky, bez toho, aniž by žádali něco nazpět, pomáhají. pomáhají slovy, přítomností, činy. nikdy jsem na podobné pouti nebyla a již dlouho jsem se s takovou dobrotou bližních nesetkala. zdálo se mi, že ztrácím naději - naději ve své putování, v druhé. záhy jsem však zase pocítila ten hřejivý, zemitý pocit. vyživující mou duši. i ve dnech deštivých, chladných. 

s díkem se snažím kráčet každým dnem. nehledě na dny předešlé či budoucí, je to právě o tom dnešním. tady a teď. možná zatím bez čehokoli jasnějšího na horizontu, avšak s láskou v srdci a kolem, kráčím mu vstříc. vstříc onomu krásně záhadnému.



pár měsíců už to asi bude, co jsem tu naposledy psala. mnohé se stalo, mnohé se změnilo. netřeba přílišných detailů. je zajímavé, co život přináší. vůbec když se ohlédnu zpátky - už to bude 9 měsíců, co jsem tady - tak je neuvěřitelný, čím vším jsem si za tu dobu prošla. přijedete s člověkem, s nímž se vaše cesty záhy rozdělují. naprostý šok. život naruby. všechno to postupně zpracováváte. do toho se stěhujete, řešíte si x dalších vnitřních rozporů a dlouho neřešených problémů. zkrátka konečně potkáváte sebe samé v jisté syrovosti a autenticitě. konečně. kdy jindy než teď. občas vás to dostane o pár kroků nazpět, i když si myslíte, že už jste se nějak posunuli. nicméně vše je stále v pohybu, i když se to nezdá. trpělivost a jistá houževnatost vytrvat. přijmout vše, co přichází tak jak je a nehroutit se. i přes jistou únavu z těch všech intenzivních týdnů/měsíců se cítím silnější než kdy předtím. jistější v tom, kdo jsem a co od druhých potřebuji. nejsem si tak úplně jistá kam směřuji, ale jsem si jistá, že jsem pořád na tý správný cestě se spoustou otevřených možností. a že jich je.

aktuálně bez práce. ale i to člověka zas posouvá dál - je vlastně zajímavý to dění sledovat, když nevíte, kde vás ty cesty nakonec zavedou. poprvé v životě cítím, že to fakt nemám pod kontrolou, resp. že ani nemůžu mít, není to na mně. víra je základ a ta mi dává naději s každým dalším dnem. třeba včera jsem potkala kamaráda, který se už dávno odstěhoval a zmínil koncert v úžasných prostorách (cobalt studios). přiznám se, že se mi vůbec nechtělo a nacházela jsem si nespočet různých výmluv, nakonec ve mně cosi přecvaklo a během deseti minut už jsem byla na cestě. později mi došlo, že to všechno tak mělo být (ostatně jako vždy). nikdy jsem tohle nedělala, ale člověk musí jít občas s kůží na trh, a tak jsem se dala do řeči s pár muzikanty a zmínila jsem, že hraji na violoncello a tak obecně dělám do hudby. když jsem se snažila později nenápadně vytratit, vyběhl za mnou ještě další klučina - producent a klavírista. další nabídka spolupráce. v tuto chvíli si nejsem jistá, jestli a co z toho všeho vzejde, nicméně jsem si jista, že se věci dějí přesně tak, jak mají a překročit mnohdy svůj nekomfort není vůbec špatná věc.

stejně tak jako psaní do tohoto deníku. byla jsem schopna skládat texty, písně, dělat cokoli jinýho, ale psát o tom všem, zkrátka nebylo možný. jasně, moc detailně jsem se nerozepsala, ale pro nějaký hrubý obrys si myslím, že pro začátek stačí.

tak zas někdy.

třeba x


english weather nám dává docela zabrat. za cenu krásných, slunečných dní máme nyní úplný opak. když už i místní říkají, že počasí stojí za prd, tak to je co říct. co se týče naší rutiny, je v podstatě neměnná. když nejsem v práci, hraju na cello nebo se zdokonaluju na balanční desce. 

zbytek času vyplňuji studiemi spojenými s veganstvím - hodně čtu, koukám na dokumenty a na různá videa lidí, co se aktivně tímto tématem, nebo chcete-li životním stylem, zabývají. níže přikládám odkazy na videa mého oblíbeného Eda Winterse (Earthling Ed). díky němu jsem se více začala o veganství hlouběji zajímat. krom odkazů převážně na jeho videa, házím i jména dokumentů, které člověka minimálně donutí víc přemýšlet o tom, jak žije a co konzumuje. když si to vezmu z mého hlediska, vždycky jsem o veganství, zero waste a obecně životním prostředí a jeho problémech slyšela/četla, ale nikdy mě to nedonutilo se tím nějak významně zabývat. 

všechno to, o čem se točilo, mi nepřišlo natolik blízké a důležité, abych začala nějak reálně konat - měnit. říkala jsem si, že přeci já, jako jednotlivec stejně nic nezmůžu. ale jakákoli změna začíná právě u nás. ten problik nastal až po zhlédnutí dokumentů. vše mi tak nějak začalo dávat větší smysl. důležitý začátek pro každou změnu, je dle mého názoru určitá otevřenost, schopnost vedení dialogu. nesnažím se nikoho nutit, aby viděl mýma očima, ale aby otevřel ty vlastní. 

trpělivě (tedy ve snaze...) vedu konverzace s různými lidmi a kladu otázky, tak, aby se byli schopni zamyslet a formulovat své vlastní názory. nikoho neodsuzuji, protože nejen, že i nyní nejsem stoprocentní vegan a environmentalista, ale navíc tomu není tak dlouho, co jsem to moc neřešila a byla laxní vůči jakékoli změně.

existuje x důvodů, proč se vydat plant-based stravováním. samozřejmě, naše zdraví. to je jedna věc, ale je to taky otázka naší budoucnosti a budoucnosti dalších generací. každý ten hnací motor našel v něčem jiném nebo ve shluku všech těch důvodů. 

nechci kopírovat informace, které se můžete dozvědět níže ve videích a dokumentech, popřípadě ve studiích. tohle je o mně - o mé individuální cestě. 

jednu věc bych ale vyvrátila už nyní, a to tvrzení, že veganská strava je LEVNĚJŠÍ. je možné, že časem bude, až se v tom všem lépe zorientujeme a ustálíme, nicméně počáteční investice jsou poměrně velké. záleží samozřejmě individuálně na člověku, taky na pohlaví...ALE jedem teď druhý týden a je to teda hustý. nejen, že nad tím člověk fakt musí přemejšlet a plánovat, ale veškerý ty vymyšlený jídla pak taky realizovat. ale jak jsem popisovala, žádnej začátek není lehkej a my si ho navíc vybraly. jen si myslím, že opravdu co vegan, to naprosto jinej režim, nákupní list a budget!

tím nikoho neodrazuji, jen popisuji, jaká je realita. všechno jde, když se chce.

nesnažily jsme se vyměnit hned všechno ze startu za veganské, protože to by bylo finančně fakt nemožný. ale jedem krok po krůčku. krom teda již zmíněnýho obsáhlýho nákupního listu, jsme se pak ještě zaměřily na suplement B12, všemi zmiňované lahůdkové droždí a pak samozřejmě x milion oříšků a dalších ingrediencí, které by měly být skryté v jednom jediném dni (!)

postupně začínáme vyměňovat i kosmetiku. některé oblečení. i tohle jsou další stránky veganství. nikdy by mě ani nenapadlo, kolik produktů je testovaných na zvířatech. a to jsme teprve na začátku. nasávám informace, byť není vždy příjemné je přijímat, vstřebávat a následně akceptovat. je to jako každej začátek. náročný. ale vím, že je pouze otázka času, než se jím člověk prokouše a bude sklízet ovoce veškerých svých snah.

nejsem žádnej youtuber, takže zatím neplánuju videa o tom, proč veganství, co kupuju, jaká kosmetika apod. takže kdyby náhodou někoho zajímalo víc, let me know. 

níže přikládám odkazy:

EARTHLING ED YouTube channel:

tohle bylo první video, které jsem od něj viděla:

odkaz na dokument - volba českých titulků (!)

česká YouTuberka - veganka - Dewii 

(pro ty, kdož s angličtinou ještě nejsou kámoši)


David Attenborough: A Life on Our Planet (Netflix)

Cowspiracy (Netflix)

Seaspiracy (Netflix)

The Game Changers (Netflix)

What The Health (Netflix)

updatovaný dokument (VEGAN 2020) o veganství a jeho spojitostech (celý na YouTube):

dneska jsme si udělaly výlet do Ouseburnu. rezidenční, stylové, dosti industriální čtvrti, plné grafitů, cool barů a studentů. od nás, z Fenhamu, je to asi zhruba 40-50 minut pěší chůzí. celý to místo je fakt kouzelný. je to takovej skrytej klenot s nádherným parkem a super místy, které se dají navštívit. prvně jsme to zaparkovaly v naší oblíbené Garáži, daly si to jediný veganský, co měli - flapjack - a pokračovaly v krasojízdě. 

těsně před Ouseburnem jsem našli bezobalovej obchod (yaay) a neb jsme měly ještě hlad, koupily jsme si obří vegan friendly sandwich. později jsme si daly meeting s naší kamarádkou Victorií, ze Španělska, která bydlí na místních kolejích. daly jsme řeč, vypily kombuchu a zamířily domů.

den jak malovanej.


práce přibývá. rozkvetlých stromů taky. fáze síťování muzikantů v okolí pokračuje. díky práci to jde samo. potkávám nespočet nových lidí, kde v rámci "small talku" narážíme na různá témata. poznala jsem Saschu z Francie, který tady studuje sklářství. ten zase zná Carlose ze Španělska. fajnový týpek, který taky dělá do hudby. zatím jsme všichni společně hráli jen tenis, ale třeba se k té hudbě taky někdy dopracujem.

třeba včera to byl zase Johnny. ten hraje na klavír, zpívá a rapuje. teda říkal to. v této fázi to většinou končívá, ale což, třeba se dočkám i nějakého pokračování či spolupráce. vzhledem k tomu, že jsem moc nebyla schopna se k ničemu dokopat, co se fyzické aktivity týče, okusila jsem opět jízdu na skateboardu, kterou jsem krátce praktikovala před již...mnoha lety. co se v mládí naučíš,...říká se. a od pravdy to není zas tak daleko. spadla jsem jen jednou. přesně před párem, sedícím na lavičce. statečně jsem vstala a pokračovala v krasojízdě.

neb skateboard byl pouze zapůjčen, koupila jsem si bezpečnější variantu - balanční desku, díky níž mohu nacvičovat doposud nenabytou rovnováhu a budovat si svaly, které ani nevím, že mám. tedy ano, zakouším nové věci, ve snaze souběžně velmi trpělivě vyčkávat na to, než zas stanu v záři reflektorů, s mikrofonem v ruce (haha). můj kolega, který vypadá tak na 30 max, přičemž ve skutečnosti má něco okolo čtyřicítky, mne přivedl k nové zálibě. sbírání a též nošení odznáčků. v odborném překladu do angličtiny se jim říká "enamel badges". dokonce k nim mám i malý, tedy titerný paklíč a sadu zámečků. když už nic, je to milá unikátnost a další téma k hovoru.

taky jsme se víc začaly (konečně) víc zajímat o životní prostředí - tedy ne, že bychom se nezajímaly, ale řekněme, že konečně došlo i na nějaké činy. diskutujem spolu o tom, co  (ne)děláme, jíme/nejíme, měli/neměli bychom jíst atd. koukáme na dokumenty a pročítáme se velkým množstvím informací. 

přemýšlím o veganství, ale zatím jsem v takové zmatečné fázi, změti mnoha informací. prve si to všechno potřebuju utřídit a pohovořit s někým, kdož se touto cestou již vydal. věřím, že je to správné, ale chci taky přesně vědět, proč tak budu činit. pokud se tak tedy stane. kdož uvažuje stejně nebo dokonce už jede sustainable life, tak určitě napište. ráda si o tom napíšu/popovídám.

krom toho se taky snažím najít nějaký kadeřnictví, který mě nezruinuje, což se zatím zdá být nereálný. třeba taková cena za pouhé umytí/vyfoukání činí skoro jeden tisíc korun českých. občas mi ty český ceny chybí (smích).

jinak plánujeme brzo hodiny surfu, cestu do Česka, dá-li Bůh a ... ? to je asi tak vše. moc neplánujeme, protož lepší spíš být.

než být. pořád. někde.


takže asi tak. je to tu fajn. jsme zdravé. jíme dost. ale

taky se už zas těším na ty jesenické výhledy a známé tváře!

zdravím mámu. tátu. ségry. tebe taky babi, dědo, teto a...vás všechny, kdož stále ještě vytrvale čtete tyto řádky! :-)

krásný dny!

hodně lásky xxx


unavený oči. ruce vysušený jak treska. unavená duše. ale cítím, že už musím dostat na pomyslný papír to všechno, co tam zároveň mám i nemám. nemůžu se zbavit pocitu, že vše, co napíšu je takový plochý, bez autentična. proto jste si už delší dobu nepočetli. za tu dobu jsem poznala zase další lidi a ty, který už jsem znala, tak zase o trochu víc. mnoho z nás je na tom dost podobně, co se duševního zdraví týče a celkově prožívání dob lockdownu.

i přesto, že není špatný vědět, že v tom člověk není sám, taky z toho neskáču radostí úplně vysoko. proč? protože jsem pořád tam, kde jsem. a kde, že to je? ha, to by jeden rád věděl. fázi, v níž se nacházím bych popsala jako ustrnulou, čekající, nechávající být - neb co taky jiného zbývá, když člověk neví kudy kam.

krom toho, že se mi občas zasteskne, či mne přepadnou stavy úzkostné a jiné, mě frustruje primárně nemožnost koncertovat a vlastně dělat hudbu tak, jako před pandemií. ne, že bych se v Česku dostala na nějakej význačnej level, ale přeci jenom už jsem měla něco vybudováno. no nic, jedem od znova. fáze hledání. hledání směru. inspirace. smyslu. síťování. je to jak hledání práce na počátku. odešlete víc jak 100 životopisů a odpovědi se vám dostane tak možná jedné, když máte kliku. a přesně tak to je i v hudebním průmyslu. co má být, to bude. trpělivost. ha. frustrace spíš, ale dobře. snažím se to nevzdávat, i když to není žádnej med. Rupi ví svý. z pohledu toho anglickýho, mi to přijde ještě větší rybník, teda takovej nekonečnej oceán spíš. oceán nespočtu jednotlivců či různorodých seskupení, který se snaží někam dostat, vyniknout. vystoupnout nad to nekonečno a být tím konečným. 

i když zatím nevidím to, co je přede mnou (jakože vůbec), tak si říkám, že to není od věci. třeba jsem měla vystoupit z komfortní zóny úplně všude a se vším. hm. kdo ví. proto chodím na ty svý poutě. protože vytrvat na nich je značně jednodušší, než pak na těch v reálným životě. ale pořád je to cesta. jiná, ale cesta. a ta nás má co? no něco naučit, že. a tak se tedy asi učím. a učiti se ještě mnohé budu. tak vězte všichni ti, kdož se taky právě něco učí, že v tom nejste sami. já jdu po tý svý cestě. občas lapám těžce po dechu, jindy se zas nechávám nadnášet lehkostí větru cestou do práce. tak jako noci střídají dny, střídají se i mé prožitky. emoce. vnímání. ale vděčnost zůstává. i skrze dny, které splývají s nocí. vysílám dík, že jsem a že můžu. 



Sunderland Marina - Whitley Bay (25-27km)

Vzhledem k tomu, že předpověď ukazovala na dnešní den 18 stupňů a azuro, musela jsem toho využít a konečně se odhodlat k nějakému malému dobrodružství. Googlila jsem si tedy různé trasy, které se tady v okolí dají jít. 

Je jich nespočet, ale ta, která mě zaujala nejvíce, byla cesta podél pobřeží, vedoucí ze Sundarlendského přístavu. Posléze jsem zjistila, že část této trasy, je součástí jedné z cest poutnických, konkrétně jedné, nazývající se The Way of Learning, která oficiálně začíná v Jarrow, u Jarrow Hall a St. Paul's Church a vede do Durhamu.

Celkově má zhruba 61 kilometrů. To třeba příště. Každopádně jsem byla nadšená, protože to je takový můj první vejlet. Cesta mi neskutečně připomínala camino. Proto jsem se musela x krát zastavovat a všechno si to zaznamenávat. Ráno jsem naskočila na metro a dorazila do přístavu, kde jsem odstartovala. Na některých úsecích bylo lidu opravdu mnoho, proto jsem pak ocenila ty více opuštěné. Nejvíce se mi zalíbila taková kamenitá pláž, kde téměř nikdo nebyl. 

To pro mě bylo úplné dejavu - musela bych nahlédnout do svých deníků, abych zjistila přesně který místo a ze kterého camina mi právě tahle pláž vyplavila spoustu vzpomínek. Bylo to skvělý. Chvilku jsem si tam poseděla, vzpomínala a házela žebky. Tam, kde jsem byla dnes, tak se to tuším jmenovalo The Souter Hole. U majáku jsem pak posvačila a pokračovala dál. Severní moře jsem měla stále po pravé straně a výhled byl pořád neskutečný. Těch míst, kde jsem chtěla zastavit a užít si výhled bylo mnoho, ale bohužel kdybych tak činila neustále, nikam bych nedošla. 

Dokážu si představit, jak přelidněné to musí být za normálního stavu. I tak se mi chvílemi zdálo, že žádnej covid není a jedem zas normálně. Původně jsem to měla zakončit v South Shields, ale rozhodla jsem se ještě pokračovat. Bývala jsem tam měla zůstat a v klidu si tam posedět nebo si projít krásnej park, který mají až neuvěřitelně upravený a udržovaný. No nicméně jsem nasedla na trajekt a nechala se převézt do North Shieldu, odkud jsem zase nasadila pěšo chůzi směrem k Whitley Bay.

Původně jsem chtěla dojít až k majáku St. Mary, ale moje nohy už to nedávaly. Navíc, když se vzdálíte od pobřeží, nemáte možnost si nikde dojít na záchod, a tak jsem to vzdala a naskočila na metro, směrem do centra Newcastlu. Myslím, že pro dnešek dobrý skóre. Těším se na další putování a poznávání.


Asi deset odstavců, které jsem měla rozepsané jsem musela pomyslně hodit do koše. Bylo to až příliš obecné, než aby to opravdu přiblížilo dění posledních dní. Kdo mě zná, kor mou tvorbu, ví že cokoli, co sdílím je odrazem čiré autenticity, kterou dávám neskrytě znát. 

S přibývajícím časem poznáváme místní komunitu a mnoho dalších lidí navázaných na Northern Slice, tedy The Greening Wingrove Bike Garden, kde se malý stánek s kávou nachází. Můj šéf už není zdaleka jen mým nadřízeným, nýbrž přítelem. Zrovna nedávno nás se Sabi pozval k němu domů, kde jsme asi do půlnoci seděli, popíjeli pivo a konverzovali na všechna možná témata. Má dva psy, Edwarda a George. George nám ukázal, jak na vybrané skladby umí zpívat, tedy výt. Nehledě na osobní problémy, kterými Michael dennodenně žije, má pořád místo pro druhé, pro komunitu, která jej obklopuje. Je to srdcař a velmi inteligentní člověk.

Není divu, že je členem místní rady, pod kterou spadá pozemek, na němž pracuji. Ještě před rokem to bylo nikým netknuté místo. Nyní se probouzí k životu a to vše díky Michaelovi a spoustě dalším lidem, dobrovolníkům. Rozhodně to není jen business, ale péče o životní prostředí, o druhé. Fungování tohoto místa stojí na komunitě, jednotě a vzájemné pomoci a porozumění. Proto jsem za něj taky schopna kdykoli zaskočit, i když mi zavolá třeba o půlnoci. 

Od samého počátku to není jen práce sama o sobě, ale možnost být něčeho součástí, někam patřit. A to vidím primárně posledních několik dní, jaké vztahy to jsou ve spojitosti s Northern Slice a jaké mimo něj. Známých tu máme mnoho, ale jen hrstka z nich by se dala nazývat přáteli. Povrchnost některých z nich často bolí, ale o to více jsem si pak schopna vážit těch hlubších, které opravdu něco znamenají. 

Taky jsem opětovně zjistila, že se mi vrací určité vzorce, spojené s jídlem. To mě popravdě mírně zaskočilo. Nicméně ani spokojenost v práci či ve vztahu není ukazatelem bezproblémového života. Hold každý má určité oblasti, v nichž není srovnaný, bez ohledu na to, jak iracionální se to může zvenčí zdát. Michael má obdobné problémy, jen hlubšího rázu. Díky tomu si s ním ale mohu kdykoli otevřeně promluvit, neb rozumí tomu, co se v člověku odehrává a jak funguje. Zkusila jsem se zaregistrovat na 6 týdenní program, mající pomáhat právě lidem s eating distress nebo disorders. Měla bych tak snad konečně možnost zapracovat na této oblasti, kterou jsem vlastně nikdy pořádně nevyřešila. 

A teď nějaké pozitivní zprávy! 

Jsme zdravé. Sluníčko svítí. Za zhruba dva týdny by se mělo rozvolňovat. Přibude práce v kavárně. Pokud dám do kupy cello, tak snad začnu i cvičit a třeba se odehraje i ten koncert. Jo a přihlásila jsem se ze zvědavosti do dalšího ročníku britského Voicu (smích). Taky jsem byla asi po sto letech běhat. Třeba se odhodlám i na podruhé. Taky jsem si všimla, že se začínám pomalu adaptovat na severní Anglii a silný vichr, který tu máme skoro každý den. Zatímco někteří místní volí šálu, rukavice a čepici, já volím vrstev méně a nechávám se ovívat studeným větrem. Dutiny mi to dávají občas vědět, nicméně každý se otužuje jinak. Jo a ke cafe art mám pořád na míle daleko. Su ráda, když má mlíko správnou konzistenci a míru pěny. 

Nu což. Uvidíme, co přinesou dny další. 



cítím, že mohu cokoli. že můžu být stoprocentně upřímná. k sobě, i k druhým. nic není špatně. a to je velmi úlevné a osvobozující.

za 8 dní mi bude 25. přijde mi, že jsem zůstala na nějakých dvaadvaceti, takže pětadvacítka mě trochu děsí (smích). ale těší mě, že své čtvrtstoletí oslavím zrovna tady. oslavím tak to, že jsem se konečně pohnula z místa a že už ze mě není ta smutná hromádka neštěstí, která nerada odpovídala na otázku "jak se máš".

když se podívám minimálně na rok zpátky, vidím spíš takové mlhavé šedivo, kde jsem se neuměla radovat z toho, co mám, kým jsem. cítila jsem, že se nemůžu pohnout z místa. nevěděla jsem ani, kam směřuji. to sice nevím ani teď, ale vzhledem k velkému rozhodnutí, které jsem učinila, si mohu dovolit nechávat se unášet neznámem a být vděčna za to všechno to dobré, co přichází.

samozřejmě přichází dobré dny, ale střídají je také ty náročnější. to je přirozené. změnu ale pociťuji v tom, jak se cítím. s tím, co jím čas od času stále bojuji, ale rozhodně už si tolik nevyčítám a poslouchám své tělo. lehce upouštím od představ, které okupovaly mou hlavu až příliš dlouho. rozhodně mi v tomto procesu pomohlo jiné prostředí a lidé v něm, to jak mě vnímají. jak vnímají to, kým skutečně jsem. cítím, že mohu cokoli. že můžu být stoprocentně upřímná. k sobě, i k druhým. nic není špatně. a to je velmi úlevné a osvobozující.

práce v kavárně živí mou duši a vytváří neskutečnou síť lidí, tvořící komunitu. a ten pocit, že jste hrdí na to, že patříte právě sem a že jste její součástí, je nabíjející. většina lidí, které potkávám, včetně mého šéfa a jeho přítele bydlí na stejné ulici, pár dveří ode mě. Dodge, muzikant, co mi sehnal violoncello, bydlí hned naproti. za jeho dobré skutky a čerstvý chléb mu zas peču různé buchty. všichni navzájem sdílíme, dáváme a tedy i dostáváme. dokonce jsme v naší kavárničce dnes potkaly Petru, Češku, žijící zde už asi 16 let. aneb svět je tu kolem Wingrove Road opravdu malý!

i přesto, že přátelské vztahy na jedné straně trochu váznou, mám to štěstí, že na té druhé mám právě lidi z kavárny, kteří mi tvoří zase takovou jinou rodinu. i přesto je ale lockdown pořád náročný. nejraději pracuji, protože mám možnost vypadnout na chvíli z našeho pokoje, socializovat se a ještě být na čerstvém vzduchu. jinak často váhám, co dělat, protože mi připadá, že už jsem vyčerpala všechny možnosti. moc se těším až začnu pořádně cvičit na cello. motivuje mě představa brzkého uvolňování, protože to pak znamená možnost mít konečně koncert! no a i kdyby ne, udělám si nějaký svůj soukromý na našem dvorku (smích).

takže ano, jsou to dny, za které jsem neskutečně vděčná. i přesto, že nejsem pořád happy. i přesto, že mě druzí zklamávají. že se Sabi nemáme vždy prosluněné chvíle. ale o to intenzivněji jsem pak schopná vnímat to dobrý, děkovat. a taky sdílet a konečně dávat druhým, bez toho, aby mě to úplně energeticky odrovnalo. do dalších let si nepřeji nic jiného, než abych byla ještě víc otevřená k růstu a učení se - o sobě, o světu, druhých. byla schopna ještě většího porozumění, pokory. a co především, věřit v Boží záměry. utíkat k Němu a ne k povrchnímu, krátkodobému.

vím, že cesty jsou jaké jsou, klikaté, nahoru, dolů. cítíme se tak, pak zas takhle. chvilku setrváváme v našich přesvědčeních. čteme bibli. modlíme se. věříme. a pak zas tolik ne. nicméně věřím, že i všechna ta méně stabilní období jsou součástí našich životů a cest. jestli si tedy něco přeji, pak jsou to méně časté návraty a naopak delší setrvání, nejen v náručí mého vlastního, opravdového já, ale také té Boží.

děkuju, že čtete. setrvejte a mějte se rádi.

toliko z moudrého "okénka do duše" mého ještě čtyřiadvacetiletého já. 

link na novej singl, s premiérou 19. března:


od posledního zápisu se toho hodně událo. sluneční paprsky začaly ještě víc zahřívat a pestrý jarní aspekt lahodí oku téměř na každém kroku. v nové práci, v místní kavárně Northern Slice, bylo mnoho informací, které jsem musela pojmout. nejvíc jsem se naučila, když mi šéf pokaždé oznámil, že odchází a kdyby něco, mám volat. musela jsem tedy všechno zvládnout, i když se mě mnohdy uvnitř zmocňovala panika, kor když řada čekajících zákazníků sahala až ke vchodové bráně.

rozhodně jsem ale skrze tyto momenty nabyla na jistém sebevědomí a už dokonce spatřuji jisté náznaky coffee art. ještě mě čeká pořádný baristický kurz, tak snad to po něm už bude úplně sebejistý výstup. pořád ale té souhře náhod nemůžu uvěřit. představte si, že váš šéf bydlí o pár dveří dál, oceňuje vás za každý pokrok a ještě vám navečer nabídne drink na meziprahu. lepší práci a podmínky pro ni jsem si ani nemohla vysnít. celý tento podnik se vlastně nachází na takovém skrytém místě se zahradou. celý to místo dýchá unikátní komunitní atmosférou. připadá mi to jako druhý domov. všichni jsou na sebe milí a vzájemně se už znají. takže si nechodíte jen pro kafe, ale taky si popovídat se sousedy, případně se seznámit s někým novým.

myslím, že na kávě už nemůžu být víc závislá, stejně tak jako na borůvkových muffinech nebo cinammon rolls. ještě, že v tý práci kmitám, jinak by ze mě už byla kulička. nejen, že jsem se stala oficiálním členem týmu, ale taky spravuji sociální platformy tohoto podniku. takže pokud zrovna nedělám kafe, běhám kolem s foťákem a horlivě točím nebo fotím. vzhledem k tomu, že Sabi patří už také do této komunitní rodiny, pracuje na tomto projektu se mnou. je skvělé, jaké příležitosti se nám otevřely. hlavně toho prostoru, kterého se nám dostává, je až neuvěřitelné. máme možnost být kreativní a zkoušet nové věci. poslední dny tedy nežiju ničím jiným než tímto skrytým klenotem. včera jsem konečně dodělala také můj osobní projekt, který vypustím už za dva týdny! teď už jen čekám na to, až se zas trochu oteplí, abych mohla na chvíli odložit notebook, myšlenky na sociální sítě a ponořit se do tajů neprobádaných končin.


Taky míváte občas dny, resp. chvíle, kdy vámi proudí nepopsatelná energie, která vás vnitřně povznáší a dává vám pocit, že můžete úplně všechno? Já vím, zní to naivně, ale byť jsou takové momenty velmi vzácné, pakliže přijdou, snažím se do nich ponořit, vsáknout se asi tak jako inkoust do papíru. Nechávám na sebe dopadat sluneční paprsky. Příjemně hřejí - na tváři, ale taky na srdci. Jaro přichází. Cítím takovou tu čerstvost, zemitost. Vidím to ale i na kolemjdoucích. Více lidí na místech, kde jich ještě před pár dny tolik nebylo. Dřevěná prkna skatebordů, škrtající o hranu monumentu uprostřed náměstí. Lidé v lehkých bundách, bez rukavic, s úsměvy na tvářích. 

Nejen všechny tyto povznášející detaily mne obalují bezednou dávkou euforie. Poprvé cítím, že mám být tam, kde jsem. Vím, že tento pocit zase pomine, ale o to více se do něj nořím. Koupu se ve vlastním štěstí, zapříčiněného spontánností, zkoumáním nepoznaného, oslovovaním neznámých a vděčností za všechna tato rozhodnutí a umožnění prožitku. Mnoho díků zní mi v hlavě, s vlasy bezdůvodně probírám se, hravě. Obklopena nespočtem dobrých, unikátních duší, které mne doooravdy vidí a já konečně věřím tomu, když říkají, že mi to sluší. Vedena všemi těmi nitkami, které sice nevidím, trpělivě však vyčkávám, až se zas zevnitř rozsvítím. Kéž bych mohla zachytit, ten stav lehkosti, bez tíže, to, když se s někým sbližuji, ba jsem si dokonce nejblíže. Všechny ty nahodilé úsměvy a zpomalený dech, jarní, teplý vzduch cítím na svých rtech. To vše a mnohem víc, ve snaze poeticky říct, vyjádřit se jak jen nejpřesněji lze jen, popsati do detailu každičký vjem. 

Nu dobrá, na chvíli zanechám poetických metafor a uvedu spíše faktické detaily, které možná úplně z výše popsaných řádků viditelně nevyvstaly. Už dříve jsem psala, že poblíž našeho bydlení je stánek se slušnou kávou, kde jsme se postupem času staly vítanými štamgasty. Střídají se tam pouze dva příjemní baristi, jeden z nich je majitelem. Byť jsme se ještě nepředstavili, tak nějak jsme se už za tu dobu sblížili. Napsala jsem mu tedy na Instagram, jestli náhodou neví o nějaké práci. Vlastně jsme skoro sousedi, bydlí jen o pár vchodů vedle. Nabídl mi zaučení a časem baristický kurz, pokud vše půjde dobře. Doufám ve svou schopnost se rychle učit, abych tak mohla mít skvělý job a ještě tak blízko! 

V krasojízdě s název "nezkusíš, nevíš" jsem pokračovala ještě chvíli. Cestou do města jsem uviděla kluka s fotbalovým míčem. Nedalo mi to a oslovila jsem ho. Fotbal je pro mě pořád asi pořád taková srdcovka jako hra na violoncello. Proto jsem mu nabídla výměnu čísel, s prosbou, jestli zas půjde v budoucnu hrát fotbal, ať mi napíše. No i kdyby se neozval, byla to fajn zkušenost s oslovením naprosto cizího člověka. Celkově tady máme fakt kliku na lidi kolem. Zejména na naše spolubydlící a jejich přátele. Jsou sice úplně jiní než my, ale právě naše odlišnosti dávají vznikat unikátnímu přátelství, kdy nás tak nějak spojují a doplňují. Nadia z Iránu je úplně skvělá. Často mě sice točí svou nezorganizovaností, ale tu ji odpouštím, neb čas strávený s ní stojí za každou minutu.

Snad takových světlých chvil bude přibývat. Vážím si jich v tom všem daleko víc než kdykoli dřív. Vzdávám tedy poslední dík a přeji všem ostatním zažívání stejně tak naplňujících momentů.


Musím se trochu nutit do popisu posledních několika dní, neb jsem zažívala opravdu krušné chvilky. Novou práci jsem zkusila a poprvé za tak krátkou dobu zhodnotila, že to není něco v čem bych byla schopna pokračovat. Přesahovalo to mé fyzické i mentální síly.

Samotná práce by tak náročná nebyla, kdybych bývala pracovala v nějakém domově, kam bych docházela a poskytovala péči tam. Práce Care Workera však spočívala ve fyzickém vypětí, čtrnácti hodinách práce a chůze, čítající v konečném výsledku více než 30 kilometrů. Po několika takových dnech jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem po dlouhých hodinách úvah zhodnotila, že za výdělek mi toto opravdu nestojí...abych se každý den doslova doplazila domů a nebyla schopna se pomalu ani najíst či osprchovat.

Mé rozhodnutí mne tedy hází zpět na začátek, do fáze opětovného hledání práce nové. Nečekám, že to bude lehké, ale přeci jen trochu humánní. Přepadaly mne i takové myšlenky, že se vrátím zpět do Česka, protože mi celá tato situace, kor v době covidu, připadala bezvýchodná. Nicméně nejen kvůli sobě, ale i své přítelkyni, tomu dám samozřejmě ještě několik šancí. Každý den hledám práci, rozesílám x životopisů a brouzdám ve všech vodách, které se zdají být jen trochu broditelné. Je těžké se každodenně bránit všem těm negativním myšlenkám a vzpírat se vlastní nevoli se čemukoli věnovat, do čehokoli dalšího se pouštět.

Přesto všechno ve mně ale stále zůstává naděje a víra v lepší zítřky. Vlastně tak nějak musí, jinak bych to mohla zabalit rovnou. Věřím, že to je pouze jedna z mnoha zkoušek, kterou si musím projít, abych možná byla ještě více schopná ocenit to, co mám a být vděčná za každý nový den. Snažím se pracovat na projektu, skladbě, kterou pro vás chystám, více číst, nachodit denně alespoň deset kilometrů a zkrátka věnovat se všemu tomu, co mě baví a inspiruje. Říkám si, že když už mám nyní ten čas, resp. moře času, tak bych jej měla pořádně využít. Snad vás v příštím zápisu potěším něčím více pozitivním. Doufám v brzké rozvolnění, a zároveň také v uvolnění dalších pracovních pozic.

Držte mi palce.


Nezbývá mi nic jiného než zatnout zuby a zkusit to

Uff. Až dnes mám pocit, že dokážu zase normálně fungovat. Poslední dny byly tak stresující, že jsem dokázala jen jíst a spát. Nová práce předčila veškerá má očekávání. Měla jsem chuť si sbalit svých pár švestek a otočit to zpátky do Česka. Ano, začátky bývají těžké, toho jsem si plně vědoma. Ale tady jsem měla pocit, že toho je na mě příliš, že to překračuje hranice mých sil.

Mám za sebou teprve první dvě šichty v nové práci a už mě to vyždímalo tak, že jsem nebyla schopna posledních pár dní ničeho a špatně mi bylo tak, jak už dlouho ne. Nebýt covidu, zaručeně hledám práci jinde. Tato doba ale nenabízí příliš mnoho možností, a tak si nedovoluji to vzdát. Nezbývá mi nic jiného než zatnout zuby a minimálně to zkusit. Pokud pocity, kterými jsem do teď oplývala budou přetrvávat, pak teprve zhodnotím, zda mi to za výdělek stojí. Už nyní rozesílám další životopisy, abych případně byla připravená změnit pole působnosti.

Musím říct, že už jsem si prošla řadou náročných situací, jež byly velkou výzvou, ale tohle je úplně jiný level. Musím si vůlí nastavit takový mind set, schopný nejen přežití, ale taky žití. Je často obtížné najít tu hranici, kdy jen z něčeho utíkám a nebo v něčem už opravdu nejsem schopna setrvat. Následující dny ukážou, jak přenastavená, otevřená mysl funguje v reálu. Čeká mne téměř 50 hodin práce a nějakých 76 kilometrů (jak mi ukázaly Google Maps). No nevím, přála bych si být superwomen, ale tohle zdá se být i na ni příliš. Teď si představte ještě to nejhorší počasí, kdy i deštník je úplně k ničemu. Bohužel právě takového se nám teď hojně dostává. Zaručeně mě to prozkouší po všech možných stránkách. A tak proč ne, rozhodně to bude užitečná příprava na traily, na něž se chci v budoucnu vydat.

Okay, taky se mi občas posteskne. Kor po mém oblíbeném olomouckém bytě, celkem stabilním počasí, kamarádech, rodině a taky poměrně pohodlném životě. Nicméně co si budem, tohle mě daleko víc posune. Daleko víc, než teplý, jistý místečko a stereotypní dny. Je to zkouška. Je to jen o mně, jak se k tomu všemu postavím. Ale taky není nic špatného na tom, kdybych si přiznala, že je to na mě too much a odešla bych, pokud by toto rozhodnutí bylo oprávněné, neučiněné pouze ze strachu.

Nicméně, nemůžu se dočkat dní volna, kdy se budu moct konečně zaměřit na nový song, který pro vás chystám, opět i s videoklipem. Kreativní tvorba živí mou duši a cítím, že ji poslední dny zanedbávám. Snad ji budu schopna po tomto pracovním týdnu zase trochu opečovat. Tak mi držet palce!

Za několik dní hodím report a zreflektuji první oficiální pracovní týden.

Take care!


Vše se děje tak, jak má 

Poslední dny byly náročný. Jen stěží jsem se dokopávala k nějaké aktivitě. Přiznejme si, že lockdown trvá už příliš dlouho a je těžký si každý den nacházet pozitiva. I přesto však ale jsou. Takový náš téměř každodenní highlight je procházka k nedaleké kavárně Northern Slice Food, kde dělají dobrou kávu. Chodíme tam tak často, že už se nemusíme ani obtěžovat s vyslovením naší objednávky, protože moc dobře vědí, co si dáme. A nejen to - dostáváme zadarmo sladké pečivo. A to je vzácné. Kor v této covidové době to člověku opravdu zpříjemní den!

Dneska jsem si tedy řekla, že oplatím tento dobrý skutek a vtisknu zbytky své lásky do upečených domácích sušenek a zanesu jim taky něco na oplátku. Myslím, že pokud člověk má tu energii dělat radost druhým, je dobré toho využít.

Dnes mi byl asi po měsíci konečně přiznán pre-settled status. Mohu tedy s radostí žádat o National Insurance Number - další nezbytná administrativa pro život v UK. Konečně jsem vyplnila další stoh formulářů a zaregistrovala se k doktorovi. Teď už jen zubař a většinu papírování snad budu mít za sebou!

V rámci brzkého nástupu do nové práce jsem absolvovala dvoudenní trénink, obsahující nespočet nových informací, které jsem musela vstřebat. Je to daleko větší záběr na hlavu, když se krom přijímání a porozumění informací musíte soustředit na jazyk, resp na akcent, který je typický pro sever Anglie. Určitě mrkněte na nějaké YouTube videa a vyhledejte si Geordie accent. Pak se mnou budete jistě soucítit. Musím ale přiznat, že náš pan školitel byl velmi příjemný a opravdu zábavný. Dokážu si představit, že bych s ním šla na pivo.

Konečně jsem obdržela také záznam trestního rejstříku, který tu stojí asi 10x tolik, co v ČR. Dalším krokem, na který se tu bazíruje, jsou reference od vašich bývalých zaměstnavatelů. Ty jsou už snad taky na cestě. Poslední úkon, dělící mne od praktického zaučování, je asi dvou set otázkový test, u kterého mám pocit, že stárnu s další nadcházející otázkou. Doslova. Dá-li Bůh, v sobotu ho dokončím.

Co se týče hudební kreativity, mám v zásobě už dvě nahrané skladby, o které se snad s vámi v brzké době podělím. V hlavě mám asi milion nápadů, nicméně vím, že realizace spousty z nich bude velmi náročná, kor s našimi omezenými podmínkami. Proto vyčkávám na správný moment, nával energie, který mi pomůže překlenout počáteční nechuť se do veškeré té práce pustit.

Před pár dny jsem se konečně dala do řeči s mým spolubydlícím z Portugalska, Sergiem. K mému překvapení se také věnuje hudbě, zaměřuje se především na skládání textů a rap. Vzájemně se oťukáváme co se týče nějaké hudební spolupráce. Taktéž mě nakontaktoval na své kamarády, kteří se hudbě věnují - nahrávají nebo mají dokonce recording label. Je tedy až neskutečné, jak se věci dějí, aniž by je člověk nějak plánoval. Kor v této covidové době, kdy je člověk doslova na jednom a tomtéž místě, by ani neočekával, že se kolem něj budou utvářet takové příležitosti.

Nemůžu tedy být vděčnější. Vše se děje tak, jak má. Teď jen pokorně čekám na to, kam se všechny ty tvarující cesty povinou. A taky čekám na pěkný počasí. Je tu toho tolik, co bych chtěla prozkoumat. O víkendu chceme pozitivní předpovědi využít a vydat se do Jesmond Dene Park, což je pěší chůzí asi hodinka cesty. Rozbijeme tím alespoň náš každodenní stereotyp, skládající se převážně z otázek typu: "Co nakoupit? Co si uvařit? A kdo bude vařit? Ano, solidních 70% našeho času řešíme jen jídlo. Ale kdo ne, v týhle době.

Tož to je asi vše z mého pravidelného reportu. Je to náročný období pro všechny, ale je to jen o nás, jak se ke každému dni postavíme a jak jej využijeme. Každopádně cokoliv je oukej. Někdy jsou dny, kdy nejsem schopna absolutně ničeho. Ale výčitek netřeba. Ty lepší dny zas přijdou.



premiéra prvního singlu z UK


Jak to jde? 

Ptají se mnozí z vás. Počasí je tu jak na houpačce. Zima. Ještě větší zima. Sníh. Déšť. Silný vítr. Azurová obloha a celodenní slunečno. Zjistila jsem, že neumím zjevně chodit přes přechod. Chodí se tu spíš na červenou a jediný, kdo čeká na zelenou barvičku jsem já. Centrum je nádherné, zejména architektura. Bohužel jsem ho ještě pořádně nestihla prozkoumat. Jakmile člověk vkročí za jádro Newcastlu, pozná to většinou dle nepořádku na ulicích.

V čem jsem zatím ještě nebyla úspěšná, je objevení nějakého pořádně dobrého kafe. Tímto na dálku zdravím třeba olomouckou kavárnu Long Story Short či Café na Cucky - chybíte mi! Snad budu při příští procházce úspěšnější, nicméně covidová situace mi tuto misi docela komplikuje. Spoustu dobrých podniků totiž musela dočasně zavřít.

A co to slavné interview?

Nuže, připravovala jsem se poctivě asi tři dny, přičemž jsem vedla zkušební rozhovory se svou milou, která mě nešetřila. Pocitově jsem se vrátila do dob vysoké školy, kdy přede mnou byla nepříliš chtěná ústní zkouška a já věděla, že to prostě musím nějak zvládnout. Potěšující bylo zejména osobní známkování, které dosáhlo dnem před interview krásné jedničky - to mne vytáhlo z pocitů frustrace a nabylo hlubším sebevědomím, potřebným k této další, řekněme, důležité zkoušce.

Den D mě přivítal krásnou, modrou oblohou bez mráčků a hřejivými paprsky slunce. Nebýt té zimy, tak si s těmi poletujícími racky nad hlavou připadám jak u moře (haha). Pěkně se obléknu a vyrážím s Google maps a povzbuzující hudbou vstříc mému cíli. Těsně před koncem, asi aby to bylo zajímavější, mne navigace zavádí na místní rozlehlý hřbitov. Tam ale solidní navigace končila (nevím, co mi tím chtěla říct). Musela jsem se tedy kolem náhrobků procházet ještě o něco déle, než jsem plánovala. Až poté jsem konečně došla na cestu, která mě zavedla do cílové rovinky.

Čeho jsem se ještě obávala, byl geordie accent, kterým se tu na severu běžně hovoří. Včera jsem koukala na nějaký video a to mě teda dost vyděsilo. Nicméně realita nebyla tak odstrašující. Přivítala mě milá paní, které jsem rozuměla každé slůvko a když náhodou ne, přitakávala jsem. 

Očekávala jsem otázky typu, proč právě vy? Proč naše služba nebo mohla byste nám o sobě něco říci? Musím říct, že mě mrzela forma tohoto interview. Tolik jsem se těšila, jak jim na tyto otázky pohotově odpovím. Nicméně to byla spíše kompletace informací, které jsem již uvedla v rozsáhlém dokumentu, který jsem měla před pohovorem vyplnit. Následovaly otázky vyvstávající z různých situací, které by v terénu mohly nastat.

Závěrem pak taková třešínka, kdy si paní vzala svůj telefon a vyfotila si mě. Tak nevím, pokud bude rozhodovat můj výzor, nejsem si jistá, zda mě nakonec vyberou (haha).

Nicméně teď už můžu jen doufat. Proplouvá mnou vlna klidu, kdy vím, že jsem udělala své osobní maximum a další dění už není na mně.

Teď si jdu užívat bezstarostné okamžiky při pečení sušenek.

Držte mi palce a v neděli se těšte na nový singl 'As We Grow' i s klipem!


Zítra už můžeme ven! Karanténa nám končí. 

Skočili jsme ale do stupně 4, tzn. celostátní lockdown. Nebo takhle, asi to není o nic horší než to, co jsme zažily ještě v Česku.

Ale na procházku můžeme a to mi stačí. 

Bylo taktéž na čase, abych se hecla a strávila dlouhé hodiny hledáním práce, psaním motivačních dopisů a vyplňováním nekonečných dotazníků. Pár prací už mě odmítlo, u některých stále ještě čekám na verdikt. 

Musím říct, že v Česku jsem hledání práce shledávala přeci jen trochu jednodušší, tady lpí primárně na přiložených konkrétně cílených motivačních dopisech a řadě dalších kroků, následujících poté, pokud-li Vaši žádost nezamítnou hned ze startu. 

Nicméně, zatím jediný pozitivní výsledek mého dosavadního snažení jest brzké a tedy i první face-to-face interview, které mne čeká už příští týden. Není tedy divu, že se mnou trochu cloumají nervy, protože by to byla docela výhra (alespoň doufám), začít pracovat už v lednu a ještě v sociální oblasti. 

Zatím jsem ještě stále v procesu čekání na schválení statusu usedlíka (EU Settlement Scheme), teprve pak si budu moci zažádat o National Insurance Number, potřebné k pracovní činnosti. 

Celou tuto "nevím, co bude a tak čekám" fázi si zkracuji dokončováním skladby, kterou jsem stihla složit ještě v Česku. Jmenuje se As We Grow a popisuje můj osobní růst. To, kam jsem se za ta léta (řekněme za 10 let?) posunula. Neznamená to ale, že už jsem plně osvobozena od některých vzorců chování a jednání nebo problémů s nimiž se potýkám už mnoho let. 

Ale i přesto všechno, resp. i přes negativa, která se možná zdají být otravná, jsem udělala vlastně obrovský posun a jsem šťastná když se ohlédnu zpátky, ale taky nyní, kdy zůstávám v přítomnu. 

Skladba popisující pocit štěstí, který sice není kontinuální, ale objevuje se. 

A proto jsem jej chtěla zaznamenat. Aby se mohl objevovat ještě častěji.

Úryvek z písně (As We Grow)

"Pohybujeme se jako řeka a měníme se v jejích proudech"

"Některé její části jsou nejisté, s občasným zachvěním"

"Některé jsou zase klidnější - to, jak rosteme se zrcadlí"

all we flow like a river

changing how water flows

some parts are shaky, with some shiver,

some are smoother as we grow


Musely jsme jen věřit a doufat, že to dobře dopadne. 

Rok 2020 se už (díky Bohu) přehoupl. A já zpětně reflektuju, jaký štěstí jsme měly, že jsem se do Anglie nakonec dostaly. Před Vánoci se načekaně objevil kamarád našeho už dobře známého Covidu a celá situace se nám trochu začala komplikovat.

Jelikož jsme obě trávily Vánoce u svých rodin, plán B a vše kolem cesty jsme tedy komunikovaly na dálku, dodávající si potřebnou energii to vše nějak zvládnout, abychom si ty Vánoce přeci jen v nějaké rozumné míře klidu a přítomna mohly užít.

Věděla jsem, že se do UK musím dostat ještě před Novým rokem, aby se tak na mě nevztahovaly nepříjemnosti plynoucí z Brexitu. Rozhodly jsme se tedy rozbít prasátko a koupit druhý let se společností EasyJet. Věděly jsme totiž, že Ryanair doposud všechny lety zrušil, čili byla velká pravděpodobnost, že bychom bývaly neodletěly. Další plán už jsme vymyslet nemohly, protože autobusová spojení až do Nového roku žádná, eurotunnel zavřený.

Musely jsme jen věřit a doufat, že to dobře dopadne.

Je neděle, 27. prosince, koukám na e-mail, všechno dobrý. S novým letem jsme musely také přebookovat i autobusová a vlaková spojení v UK. Všechny tyto změny v našem plánovaném harmonogramu nás koštovaly asi 6 tisíc navíc. Ale co, hlavně, že už jedem.

Sabča z Uherského Hradiště s rodinným doprovodem a mě veze táta z Jeseníku. Potkáváme se v Zábřehu na Moravě. Tam se loučíme a nastupujeme do vlaku. Příjemnou společností je nám Ali, sestra od Sabi. Těšila jsem se na naše zarezervovaná místa a pohodlnou jízdu do Prahy, ale žel osud (České dráhy) nám nepřál(y).

Nu což, otvírám medovinu a hrdinně na nohách stojím až do konce.

Jsme v Praze. Kupujeme si jídlo, já volám Ubera a valíme na letiště. Tam pusto prázdno, až je to smutný. Kolem půl 9 večer už po všech kontrolách a odbavení čekáme před naším gejtem, ale oddechujeme si až ve chvíli, kdy sedíme v letadle.

Hurá, jsme tady! Welcome to the UK!

Z letiště jedem vlakem asi 30 min (nebo víc) a vystupujem ve stanici London Blackfriars. Metro nejede, tak berem zas Ubera. Dnes přespíme u ségry, za což moc děkujem, protože jsme po celým tom cestování úplně dead. Druhý den ráno už míříme k London Victoria Station. Ještě, než než nasedneme do autobusu směr Newcastle, zpříjemňujeme si den a následující sedmihodinovou jízdu chutnou snídaní v Ole & Steen (doporučuji!).

Před pátou jsme dojely taxíkem před náš dům - vyčerpané, ale šťastné. Pobytí v karanténě mi přiznám se tolik nevadí. Pořád cítím tu nahromaděnou únavu z těch několika měsíců příprav a nervů. Zatím jsem tu tak trochu jak v bublině. Snažím se sžít alespoň s chodem domácnosti a lidmi v ní.

Ne vždy jsem nervózní, když mám někoho potkat, ale když vím, že se budu muset na 100% soustředit, abych nejen porozuměla, ale taky ze sebe vydala nějakou smysluplnou anglickou větu, tak to už je jiné.

Na mých poutích to většinou byly jednorázové konverzace. Pouze na té měsíční jsem měla prostor zabrousit více do hloubky, ale jazyk zůstal i přesto na stejné úrovni. Tady toho času mám podstatně víc. A co mi pořád asi ještě nedochází, že to není jen krátkodobý pobyt, z něhož se zase vrátím domů, ale...že tohle je teď můj domov. Nicméně všichni, co tu bydlí jsou moc fajn. S některými asi nesdílím jejich nadšení přílišně hlasitých a bujarých oslav, ale to je asi v pořádku. 

Přeci jen tu máme mix národností (portugalská, filipínská, polská, íránská, španělská), tak to asi musí být trochu divočina. 

Takže to respektuju.

V tomto jiném prostředí, s novými lidmi, v jiné zemi - si ještě více uvědomuju, kým vlastně jsem. Ne vždy je to všechno, co ke mně patří, lehký přijmout, kor když vidím ostatní, jak snadno interagují a celkově jací ve své podstatě jsou. Souběžně mi ale dochází, že to není špatně a je to jenom v mý hlavě. Tam si to prvně musím přeorganizovat a celý ten svůj malý svět začít akceptovat.

Ale jinak je to tu teď dost podobný Česku. Stejná zima, trochu sněhu a velmi podobné podmínky ohledně Covidu. 

A co teď dělám?

Prve byla potřeba vyplnit důležitý formulář European Settlement Scheme, díky kterému tu (snad) budu moci zůstat ještě dalších 5 let a práva tak pro mě budou neměnná, i teď, po Brexitu. Musím si vyřídit anglickou simku, účet, poohlídnout se po práci atd. Chtěla bych zbytek času vyplnit něčím kreativním, nahráváním, ale po dlouhé době nemám absolutně chuť ani energii se teď do něčeho pouštět nebo pokračovat v rozdělané práci. Doufám, že brzy zas někde načerpám inspiraci a rozjedu proces další tvorby.

Zanedlouho mě ale určitě zaměstná vypuštění crowdfundingového projektu, společně s Pavlem Špirkou, jehož cílem je vydání našeho prvního alba (!) 

Na to se už moc těším. A doufám, že vy také. 


toť zatím můj jediný výhled - z našeho podkrovního pokojíčku. většinu času tu sice prší, ale když je pěkně, tak to stojí za to a dočkáte se i modré oblohy a neustávajícího svitu slunce.


Nebuď tak přecitlivělá. Jsou horší věci. To je život. 

Když se podívám na svůj Facebook nebo Instagram, často to vypadá, že toho moc neřeším a když už, vypořádávám se s tím vlastně docela dobře. Někdy ani ti nejbližší ale netuší, čím si procházím, co za procesy se ve mně odehrávají. 

Pamatuji si velmi oblíbené věty, které se mi otiskly do paměti. 

"Nebuď tak přecitlivělá. Jsou horší věci. To je život. Proč všechno tak řešíš. Neměla by sis všechno tak brát." A takto bych mohl pokračovat. Zkrátka až do teď jsem si vlastně myslela, že je se mnou něco špatně, že bych měla být jiná - silnější, méně plačtivá, přecitlivělá - něco jako superwomen, která se tolik nezabývá okolím a sama sebou.

Slyšeli jste někdy o HSP's (The Highly Sensitive Persons)? Pokud nikoli, můžete začít poslechem rozhovoru na rádiu wave o hypersenzitivních lidech.

Procenta těchto jedinců v populaci jsou diskutabilní. Každopádně jich není málo. Jejich zvýšená senzitivita není něco, co by mohlo být odstraněno, neb se jedná o záležitost vrozenou. Za problém bych označila spíše nepřijetí, s nímž se často tito lidé potýkají. 

Ano, tedy i já. Čím více zabředávám do různých studií a článků, tím více začínám chápat to, kým vlastně ve skutečnosti jsem. To, jak v určitých situacích funguju a to, proč reaguji určitými způsoby (pro někoho možná na první dobrou méně pochopitelnými). 

Jistý neklid mi způsobují jakékoli změny, ale také davy lidí, nová prostředí, stresové situace, nepořádek, chaos, v poslední době je to také zvýšená citlivost na světlo (především v době, kdy se snažím usnout), na hluk, změna jakéhokoli zavedeného režimu (především ve stravování). 

Takže jestli jste si do teď mysleli, že jsem vyrovnaný člověk, který nemá s lecčím přílišný problém, pak...jste si mysleli špatně. To však ale neznamená, že se záměrně někdy nevrhám do očividného diskomfortu. Má putování do Compostely jsou toho zářným příkladem. Jasně, že mě to děsilo, ale vždycky ve mně byla zároveň touha poznávat nové a zkoušet limity svých hranic, proto jsem vždy neváhala a šla do toho znovu a znovu. 

A šla bych zas. 

Proto jsem se rozhodla i pro mou největší dosavadní životní změnu, kdy mě čeká kompletní opuštění všeho známého a skok do něčeho naprosto nového, obklopena nespočtem nejistot. Jestli je to stresující? To si pište. Ale je v tom taky určitý adrenalin, který mě pohání kupředu.

Zhruba před rokem jsem si naneštěstí vypěstovala úzkostné stavy, které se mi vrací v návaznosti na vyšší příval stresu. Stejně tak mám problém se spánkem, který je zásadní...myslím pro fungování úplně každého. Abychom to ještě trochu okořenili, bude to zhruba sedm let, co jsem začala mít potíže se stravováním (mentální anorexie). Obzvláště v této oblasti jsem se vždy setkávala s nepochopením a problém, který jsem se již tolikrát snažila vyřešit, stále ještě v určité míře přetrvává.

Nebojte se. Jím! Ale to bohužel není ukazatel toho, že je vše, jak má být. Pro mnohé přihlížející je to asi složité - proniknout do mé mysli a opravdu pochopit, co se ve mně odehrává, když mám kupříkladu jíst někde, kde to neznám. Jíst to, co si zrovna nenaplánuji. Sníst množství, které přesahuje můj domnělý limit. 

Jako jo, co si budem. Je to psycho, ale bohužel nad tím nemohu jen tak mávnout rukou a říct, že to je jen v hlavě, že o nic nejde. 

Pro mě je bohužel celej tenhle balíček, skýtající mnohé problémy, denní chléb a já se s s tím vším snažím vypořádat, jak nejlépe umím. Sama musím být ale trpělivá. A ráda bych určitou trpělivost a respekt k tomu, kým jsem a tomu, co ke mně momentálně patří, pocítila i u ostatních. 

Tím vším jsem vlastně chtěla i vás, ostatní, kteří už bojujete s čímkoli, povzbudit k tomu, že to často nemusí být stopka, ale spíše hnací motor pro to, posunovat se dál, i přesto, že to je někdy sakra těžký a způsobuje to stavy, který byste zažívat nechtěli. Ale pokud jste alespoň z části jako já, nechcete v životě stagnovat a neustále se vymlouvat na to, čím si zrovna procházíte. Chcete se posouvat dál, růst a co především - přijmout se i s tím vším, co k vám zrovna patří. 

A s tím přijetím sebe samých s celým tím svým specifickým balíčkem, se pak přeci jen lépe pracuje a postupuje krok po kroku v cestě za tím vaším cílem, který jste si pro teď vytyčili. Jako lehký to nebude, to je jasný. Ale bude to stát za to. 

Navíc myslete na to, že na to nejste sami. Minimálně ve vašem okolí někdo struggluje úplně stejně. Berte to, jací jste - ať jste kdo jste - jako příležitost, ukázat, že zvládnete cokoli, i přesto, že ty podmínky bytí někdy nejsou třeba úplně ideální. 



Pokaždé, když si teď jdu pro mou oblíbenou kávu, uvědomuju si mnohem víc, že se za pár dní stěhuju. Olomouc se mi stala domovem po dobu studia a posléze i po tu dospělou část mého života. 

Chybět mi bude to naše dobrý kafe a všechny ty milé tváře, které mi ho v každé kavárně s láskou připravovaly. Mnohé z nich poznávám na ulicích, kde i přesto, že se vlastně neznáme, tak se s úsměvem zdravíme. Začala jsem se tu opravdu cítit jako doma a to je pro mě vždy stěžejní. Vzpomínám na všechny ty okamžiky spíše s příjemnou nostalgií. Přiznávám, že mi tento byt na Javoříčské, lidi v něm a celý tohle město bude chybět, ale zároveň cítím, že je potřeba se pohnout dál, abych zas o trochu víc vyrostla.

Nutné změny vyžadují i mnohé oběti. Rozhodně také trpělivost a vytrvalost, protože důležitá rozhodnutí se nedějí ze dne na den, ale často trvají mnohem déle a člověk se musí obrnit, aby ustál všechny ty překážky, které přichází na cestě ke kýžené změně.

Jestli je to těžký? No jasně, že jo. Ale o tom to je. To nás posiluje a posunuje. Beru to jako jeden vrcholek z mnoha, k němuž se chci dostat. Jakmile se dostanu přes jeden převis a přežiju ten úporný tlak zimy a větru, následuje chvilka oddechu a pak zas musím šplhat dál. Tak to je. Ale chce to jen čas, než se dostanu tam někde...nahoru. A tam vím, že zas na chvíli spočinu a aklimatizuju se, podívám se s vděčností dolů, na tu dlouhou cestu, kterou jsem musela urazit.

Ale nebudu litovat, protože budu dál. A to mě zase posilní na další takováto dobrodružství. Jestli jsme si myslela, že budu někdy hotovej člověk a budu si moct dáchnout, tak....jsme si myslela špatně. Ale o tom celý to naše žití taky je. Uvědomujeme si věci, přehodnocujeme je, jdeme jednou cestou, pak zas uhneme na úplně jinou a tak pořád a pořád dokola. Je dobrý se jednou za čas zastavit a podívat se zpátky. Na to všechno, čím jsme si prošli a kam jsme vlastně došli. Myslím, že s hrdostí zjistíme, že si vedeme docela dobře a že rosteme...byť to tak z té naší blízké perspektivy někdy nemusí vypadat.